Alondra měla pouhých čtyřiadvacet let, když si oblékla svatební šaty a řekla „ano“ muži, který byl téměř o sedmdesát let starší než ona. Hosté v luxusním hotelu si šeptali, někteří ji litovali, jiní odsuzovali. Nikdo však neznal skutečný důvod, proč se rozhodla vstoupit do manželství, které na první pohled připomínalo spíše obchodní smlouvu než milostný příběh.

Její rodina totiž stála na pokraji finanční katastrofy.

Její otec Rafael před několika lety investoval téměř všechny rodinné úspory do podnikání, které mělo zajistit jejich budoucnost. Zpočátku se zdálo, že se mu daří. Potom však přišla série špatných rozhodnutí, neúspěšných obchodů a nesplacených půjček. Dluhy narůstaly tak rychle, že rodina nakonec přišla o téměř všechno.

Banka jim hrozila zabavením domu. Věřitelé volali několikrát denně a otec začal dostávat výhrůžné dopisy.

Alondra se snažila najít řešení. Pracovala, šetřila a prodala dokonce i šperky po své matce. Bylo to však příliš málo.

Jednoho večera se její otec vrátil domů s mužem, kterého Alondra nikdy předtím neviděla.

Jmenoval se Arturo Valdés. Bylo mu osmdesát devět let, vlastnil několik hotelů, rozsáhlé pozemky a podíly v úspěšných společnostech. Pohyboval se pomalu, opíral se o hůl a na tváři měl vždy dokonale upravený výraz.

„Vaše dcera je velmi krásná,“ poznamenal, když ji poprvé spatřil.

Alondra z jeho pohledu neměla dobrý pocit.

Otec ji později požádal, aby si s ním promluvila v kuchyni.

„Arturo nám může pomoci,“ řekl tiše.

„Jak?“

Rafael sklopil oči.

„Chce si tě vzít.“

Alondra se na něj nevěřícně podívala.

„To nemyslíš vážně. Je mu skoro devadesát!“

„Já vím.“

„A ty jsi mu mě nabídl jako splátku dluhu?“

Otec se rozplakal. Poprvé v životě ho viděla tak zlomeného.

„Nechci tě nutit. Ale pokud nám nepomůže, přijdeme o dům. Mohli bychom přijít úplně o všechno.“

Arturo nabídl, že uhradí všechny rodinné závazky. Nechtěl však žádnou obchodní společnost ani podíl na majetku. Jeho podmínkou bylo manželství s Alondrou.

Mladá žena několik nocí nespala. Přemýšlela o své budoucnosti, o rodičích i o tom, zda má právo zachránit rodinu za cenu vlastního štěstí.

Nakonec souhlasila.

Svatba se konala v přepychovém hotelu. Všude byly bílé růže, křišťálové lustry a drahé dekorace. Arturo zaplatil za všechno a postaral se, aby nic nepůsobilo obyčejně.

Alondra měla šaty, o kterých kdysi snila, ale její úsměv byl jen předstíraný. Když kráčela k oltáři, cítila, jak se jí třesou ruce.

Arturo ji během obřadu držel za ruku. Jeho dlaň byla chladná a jeho tvář téměř bez výrazu.

Po skončení slavnosti odjeli do jeho soukromého sídla. Bylo to obrovské sídlo obklopené zahradou, vysokými stromy a kamennými sochami. Zaměstnanci je přivítali s úctou a novomanžele doprovodili do hlavní ložnice.

Alondra zůstala stát u dveří.

V místnosti bylo připravené šampaňské, na posteli ležely okvětní lístky růží a vedle krbu hořel oheň. Všechno připomínalo romantickou scénu z filmu. Jenže pro ni to byla nejděsivější chvíle celého dne.

Arturo pomalu odložil hůl a posadil se do křesla.

„Dnešek byl dlouhý,“ řekl.

Alondra mlčela.

„Měla by sis odpočinout.“

„Pane Arturo…“ začala opatrně.

„Říkej mi Arturo. Teď jsme manželé.“

Mladá žena sklopila hlavu.

„Prosím, nechte mě dnes samotnou. Nechci, abyste se mě dotýkal.“

V místnosti nastalo ticho.

Arturo se na ni několik vteřin díval. Potom se nečekaně usmál.

„Rozumím.“

Alondra ustoupila o krok dozadu. Všimla si, že si starý muž pomalu zvedá ruku k obličeji.

„Co to děláte?“ zeptala se.

Arturo si přejel prsty po tváři, nahmatal okraj něčeho tenkého u spánku a začal to opatrně stahovat.

Alondra zůstala stát jako přimrazená.

Starý muž si sundával masku.

Nejdříve se objevila část jeho skutečné kůže, potom čelist, lícní kosti a nakonec celý obličej. Během několika vteřin před ní seděl úplně jiný člověk.

Nebyl to devětaosmdesátiletý muž.

Byl to mladý muž kolem třiceti let s tmavými vlasy a výraznýma očima.

Alondra vykřikla a ustoupila až ke dveřím.

„Kdo jste?“

Muž pomalu vstal.

„Jmenuji se Gael Valdés. Jsem Arturovo vnuk.“

Alondra se rozhlédla, jako by očekávala, že se za chvíli objeví někdo další.

„Kde je Arturo? Co jste mu udělal?“

„Dědeček je v pořádku. Všechno vám vysvětlím. Prosím, posaďte se.“

„Ne! Chci vědět, co se tady děje!“

Gael si povzdechl a položil masku na stolek.

„Můj dědeček před několika měsíci vážně onemocněl. Lékaři mu doporučili, aby se vyhýbal stresu. Přesto se rozhodl dokončit jednu osobní záležitost, která pro něj byla velmi důležitá.“

„Jakou záležitost?“

„Chtěl zjistit, zda existuje člověk, který by si dokázal vybrat jeho rodinu bez ohledu na její peníze. V posledních letech se kolem něj pohybovali lidé, kteří se zajímali pouze o jeho majetek. Někteří předstírali přátelství, jiní se snažili dostat do závěti. Dědeček postupně přestal věřit téměř všem.“

Gael se na chvíli odmlčel