Alexander měl všechno, o čem většina lidí pouze sní. Ve svých osmatřiceti letech vlastnil několik prosperujících společností, luxusní sídlo a majetek, který mu umožňoval žít bez jakýchkoli finančních starostí. Přesto mu v životě chybělo něco, co si za peníze koupit nedokázal.

Chtěl najít ženu, která by ho milovala kvůli tomu, kým skutečně je, a ne kvůli jeho bankovnímu účtu.

Během let poznal řadu krásných žen. Modelky, herečky i dcery vlivných podnikatelů se snažily získat jeho pozornost. Některé mu posílaly drahé dárky, jiné se objevovaly na společenských akcích, kam chodil. Zpočátku si myslel, že mezi nimi najde opravdovou lásku. Postupně však začal pochybovat o každém úsměvu a každém lichotivém slově.

Jednoho večera seděl ve své pracovně a dlouze se díval z okna na osvětlenou zahradu. Jeho asistent Michael mu právě přinesl dokumenty k podpisu, když Alexander náhle promluvil.

„Rozhodl jsem se, že se ožením.“

Michael překvapeně vzhlédl.

„To je skvělá zpráva. A koho sis vybral?“

Alexander se pousmál.

„Právě v tom je ten rozdíl. Tentokrát si nevyberu ženu podle vzhledu, společenského postavení ani doporučení svých přátel. Chci zjistit, jestli dokážu poznat člověka podle něčeho, co ostatní přehlížejí.“

Následujícího rána představil svůj plán. Jeho spolupracovníci měli najít dvacet svobodných žen z různých prostředí. Nemělo záležet na tom, zda pocházejí z bohaté rodiny, nebo celý život tvrdě pracují, aby se uživily.

Všechny měly přijít do jeho sídla zahalené stejnou bílou látkou. Jejich tváře, vlasy i postavy měly zůstat skryté. Alexander chtěl vidět pouze jejich ruce.

Když se ho Michael zeptal, proč zvolil právě ruce, odpověděl:

„Tvář může člověk upravit, oblečení si může koupit a slova se lze naučit. Ale ruce často prozradí, čím člověk prošel. Někdy vypovídají o jeho životě víc než dlouhý rozhovor.“

Michael nebyl přesvědčený, že takový způsob výběru může vést ke šťastnému manželství. Přesto svého zaměstnavatele znal natolik dobře, aby věděl, že jeho rozhodnutí nezmění.

O několik dní později se ve velkém sále Alexanderova sídla shromáždilo dvacet zahalených žen. Každá stála na určeném místě a zpod bílé látky jí vyčnívaly pouze ruce.

Alexander pomalu procházel kolem nich.

První žena měla dlouhé, dokonale upravené nehty a na prstech několik drahých prstenů. Druhá měla jemné ruce bez jediné viditelné známky námahy. Třetí nosila náramek, který podle Michaela musel stát celé jmění.

Alexander se však nezastavil u žádné z nich.

Pokračoval dál a pozorně sledoval detaily. Všímal si drobných jizev, mozolů i způsobu, jakým ženy držely ruce. Některé působily nervózně a neustále pohybovaly prsty. Jiné stály nehybně a čekaly, až si jich všimne.

Když dorazil téměř na konec řady, spatřil ruce, které se výrazně lišily od ostatních.

Patřily ženě, která neměla žádné prsteny ani náramky. Její nehty byly krátké a nenalakované. Kůže na dlaních byla drsná a u palce měla drobnou, starou jizvu. Na několika místech byly patrné stopy po práci, kterou rozhodně nebylo možné označit za snadnou.

Alexander se zastavil.

„Ukažte mi ruce trochu blíž,“ požádal ji.

Žena pomalu natáhla paže. Na okamžik se jí zachvěly prsty, jako by se bála, co bude následovat.

Alexander si všiml, že se nesnaží své ruce schovat. Nesnažila se ani předstírat, že jsou jemnější, než ve skutečnosti byly. Jednoduše je nechala před sebou, bez omluv a bez snahy cokoli vysvětlovat.

„Vybral jsem si ji,“ oznámil nakonec.

V sále se ozvalo tiché zašumění.

Michael zbledl a okamžitě přistoupil ke svému zaměstnavateli.

„Pane, prosím vás, ještě chvíli počkejte. O té ženě byste měl něco vědět.“

Alexander se na něj přísně podíval.

„Slíbil jsem, že se rozhodnu sám. Jestli teď začnu poslouchat cizí názory, celý můj plán ztratí smysl.“

Potom se obrátil k vybrané ženě.

„Nevím, jak se jmenujete, odkud pocházíte ani co jste v životě prožila. Přesto jsem si vybral právě vás. Teď bych chtěl konečně vidět vaši tvář.“

Žena neodpověděla.

Jeden z přítomných mužů k ní pomalu přistoupil a uchopil okraj bílé látky. Všichni v sále ztichli. Alexander stál několik kroků před ní a poprvé od začátku celé události pocítil nervozitu.

Látka se začala zvedat.

Nejprve se objevily tmavé vlasy. Potom čelo, oči a nakonec celý obličej.

Alexander náhle ztuhl.

Barva mu zmizela z tváře. Udělal krok dozadu a nevěřícně zavrtěl hlavou. Na několik dlouhých vteřin nebyl schopen vyslovit jediné slovo.

Nebyla to tvář cizí ženy, kterou by právě poznal. Byla to tvář, kterou si kdysi slíbil, že už nikdy neuvidí.

Michael sklopil oči. Podle jeho výrazu bylo zřejmé, že o něčem věděl, ale Alexander si toho až do této chvíle nevšiml.

„To není možné,“ zašeptal milionář.

Žena se mu podívala přímo do očí. V jejím pohledu nebyla radost z toho, že byla vybrána, ani překvapení z jeho reakce. Byla v něm bolest, kterou nedokázala skrýt.

„Říkal jste, že chcete poznat člověka po