Proto Thomas okamžitě poznal, že se děje něco zvláštního.

„Rexi! Nech toho!“

Pes však neposlechl.

Stál před starou pohovkou v obývacím pokoji, předními tlapami se opíral o její okraj a zuřivě tahal za látku.

Thomas ho už několikrát viděl hrabat v zahradě, honit ptáky nebo očichávat každý kout domu.

Ale tohle bylo jiné.

Rex se nechoval jako pes, který si chce hrát.

Byl soustředěný.

Skoro zoufalý.

„Rexi, co to děláš?“

Thomas ho chytil za obojek a pokusil se ho od pohovky odtáhnout.

Pes se však zapřel.

Krátce zavrčel, znovu zatáhl za látku a vytvořil v ní další trhlinu.

„Dost!“

Tentokrát Thomas zvýšil hlas.

Rex se zastavil.

Ale neodešel.

Jen se otočil k Thomasovi a tiše zakňučel.

Potom se podíval zpátky na roztrženou pohovku.

Jako by mu něco ukazoval.

Thomas si povzdechl.

„Dobře. Co tam máš?“

Klekl si.

Odtáhl kus potrhané látky a začal prohmatávat výplň.

Nejdřív cítil jen molitan.

Pak jeho prsty narazily na něco tvrdého.

Thomas zpozorněl.

Vytáhl malý látkový sáček.

Byl starý, zaprášený a pevně zašitý.

Uvnitř se nacházel malý červený předmět.

Na jeho povrchu byla vyryta dvě písmena:

E. S.

Thomas ztuhl.

„E. S…“

Ta iniciála mu něco připomínala.

Otevřel sáček úplně.

V tu chvíli se na červeném předmětu rozblikalo malé světlo.

Jednou.

Podruhé.

Potřetí.

Thomas ucukl.

„Co to sakra je?“

Dveře obývacího pokoje se právě otevřely.

Vešla Madeleine.

„Thomasi, co tady—“

Nedokončila větu.

Uviděla předmět v jeho ruce.

Její tvář okamžitě zbledla.

„Kde jsi to vzal?“

Thomas se na ni podíval.

„V pohovce.“

Madeleine neodpověděla.

„Co to je?“

„Nevím.“

„Ale víš, komu to patří.“

Madeleine sklopila oči.

Thomas vstal.

„Co znamenají ta písmena?“

Několik vteřin mlčela.

Pak tiše řekla:

„Émilie Serratová.“

Thomasovi se sevřel žaludek.

To jméno neslyšel už roky.

Émilie.

Žena, která jednoho dne zmizela z Lyonu a už se nikdy nevrátila.

Thomas tehdy věřil, že jednoduše odjela.

Bez rozloučení.

Bez dopisu.

Bez jediného vysvětlení.

„Jak se to dostalo do naší pohovky?“ zeptal se.

Madeleine zavřela oči.

„Tvůj otec.“

Thomas ztuhl.

Pierre.

Jeho otec.

Muž, který zemřel před třemi lety.

„Co s tím měl společného?“

Madeleine si sedla.

„Víc, než jsem ti kdy řekla.“

Thomas cítil, jak se v něm probouzí starý vztek.

„Tak začni.“

Madeleine se nadechla.

„Émilie tu byla.“

„Kdy?“

„V noci předtím, než zmizela.“

Thomas na ni několik sekund jen zíral.

„To není možné.“

„Je.“

„Celou dobu jsem si myslel, že odjela z Lyonu.“

„Lidé si mysleli totéž.“

„A můj otec?“

Madeleine se na něj podívala.

„Byl poslední člověk, který s ní mluvil.“

Thomas ustoupil o krok.

Najednou se mu v hlavě začaly spojovat věci, které mu celé roky nedávaly smysl.

Proč byl jeho otec po Émiliině zmizení několik týdnů nezvykle uzavřený.

Proč nikdy nechtěl mluvit o Lyonu.

Proč jednou uprostřed noci Thomas zaslechl hádku mezi Pierrem a Madeleine, která okamžitě utichla, jakmile vstoupil do místnosti.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“

Madeleine neodpověděla.

Vtom Rex znovu začal štěkat.

Thomas se otočil.

Pes už nesledoval místo, kde našli červený předmět.

Čichal níž.

Přímo u dřevěného podstavce pohovky.

„Co tam zase máš?“

Rex začal škrábat dřevo.

Thomas si klekl.

Přejel rukou po spodní části konstrukce.

A ucítil něco zvláštního.

Malou nerovnost.

„Madeleine…“

„Nedotýkej se toho.“

Thomas se na ni otočil.

„Proč?“

„Thomasi, prosím.“

Ale bylo pozdě.

Odhrnul látku.

Za dřevěným rámem bylo zasunuté malé laminované kartičkové pouzdro.

Vytáhl ho.

Na papíře bylo napsané datum.

Thomas ho okamžitě poznal.

Byl to den, kdy Émilie zmizela.

Pod datem byla adresa.

Thomas ji přečetl nahlas.

„Rue des Lilas 47.“

Madeleine zbledla ještě víc.

„To není možné.“

„Co je na té adrese?“

„To místo už neexistuje.“

„Cože?“

„Dům byl před lety zbourán.“

Thomas zvedl papír.

„Tak proč ho můj otec schoval?“

Madeleine mlčela.

Rex mezitím dál očichával pohovku.

Thomas si najednou všiml něčeho dalšího.

Na zadní straně laminovaného papíru byla drobná značka.

Tři čísla.

„Co to znamená?“

Madeleine se na ně podívala.

A v tu chvíli se rozplakala.

„To je číslo bezpečnostní schránky.“

Thomas se k ní otočil.

„Jaké banky?“

Madeleine neodpověděla.

„Jaké banky?“

Po několika sekundách zašeptala název.

Thomasovi se sevřelo hrdlo.

Tu banku znal.

Jeho otec tam měl účet.

Po jeho smrti byl účet uzavřen.

Alespoň to mu vždy tvrdili.

Thomas vytáhl telefon.

„Takže mi chceš říct, že můj otec ukryl v naší pohovce zařízení patřící Émilie, potom sem schoval adresu a číslo bezpečnostní schránky… a ty jsi o tom celou dobu věděla?“

Madeleine si zakryla tvář.

„Nevěděla jsem všechno.“

„Ale věděla jsi dost.“

„Tvůj otec mě požádal, abych mlčela.“

„Proč?“

Madeleine se na něj podívala.

„Protože Émilie nebyla tím, za koho ses domníval.“

Thomas se zarazil.

„Co tím myslíš?“

Madeleine pomalu vstala.

„Émilie před svým odjezdem tvému otci něco předala.“

„Co?“

„Něco,