Nikdy jsem ale nezjistil, kdo ji tam pokládá.

Nejdřív jsem si myslel, že za ní chodí její sestra. Pak některá z jejích kamarádek. Dokonce jsem chvíli podezíral starého souseda, který ji znal ještě před naším seznámením.

Jenže všichni mi tvrdili totéž:

„Na hřbitově jsem nebyl.“

Po téměř dvou letech jsem už nevěděl, jestli mě víc děsí samotné květiny, nebo skutečnost, že někdo přesně ví, kdy tam každou sobotu chodím.

Nakonec jsem udělal něco, co jsem původně vůbec nechtěl.

Schoval jsem poblíž hrobu malou kameru.

A to, co jsem na záznamu uviděl, mě připravilo o slova.

Moje žena se jmenovala Laura.

Byli jsme spolu sedm let.

Nebyl to dokonalý život. Hádali jsme se kvůli penězům, někdy jsme spolu několik hodin nemluvili a zažili jsme období, kdy jsme počítali každou korunu.

Ale miloval jsem ji.

A když před téměř dvěma lety zemřela po dlouhé nemoci, měl jsem pocit, že ze dne na den zmizela polovina mého života.

První měsíce byly nejhorší.

Několikrát jsem večer otevřel dveře ložnice a automaticky čekal, že ji uvidím sedět na posteli.

Jednou jsem dokonce cestou z práce koupil její oblíbený jogurt.

Teprve doma jsem si uvědomil, že už ho nikdo nesní.

Položil jsem ho do lednice a několik minut jen stál před otevřenými dveřmi.

Časem se bolest trochu změnila.

Nezmizela.

Jen už nebyla každou minutu tak ostrá.

Vrátil jsem se do práce, začal jsem se vídat s přáteli a pomalu jsem se učil žít v tichém domě.

Každou sobotu jsem ale chodil na hřbitov.

Byla to moje tradice.

Sedával jsem u jejího hrobu, mluvil s ní v duchu a vyprávěl jí, co se během týdne stalo.

Někdy jsem jí vyprávěl úplné hlouposti.

Jindy jsem jí přiznal, že mi pořád chybí.

A pak se jednoho sobotního rána objevily první květiny.

Byly to bílé lilie.

Ležely úhledně vedle náhrobku.

Napadlo mě, že přišla její sestra.

Poslal jsem jí zprávu.

„Děkuju, že jsi dnes přišla za Laurou.“

Odpověď přišla téměř okamžitě.

„Za Laurou? Já tam nebyla.“

Zíral jsem na telefon.

„Tak kdo tam ty květiny položil?“

„Nevím.“

O týden později se objevily červené růže.

Další sobotu kopretiny.

Potom fialové kosatce.

A pak žluté tulipány.

Každá kytice byla jiná.

Ale jedno zůstávalo stejné.

Objevila se vždy v sobotu.

A vždy před mým příchodem.

Začal jsem se ptát Lauřiných přátel.

Nikdo nic nevěděl.

Její sestra přísahala, že tam nechodí.

Její nejlepší kamarádka mi dokonce řekla:

„Kdybych tam chodila, řekla bych ti to.“

Jednou jsem se rozhodl, že záhadu vyřeším sám.

Dorazil jsem na hřbitov v sedm ráno.

Květiny už tam byly.

Následující sobotu jsem přišel o půl hodiny dříve.

Znovu tam byly.

Příště jsem dorazil těsně po šesté.

Kytice už ležela u náhrobku.

V tu chvíli mi poprvé přeběhl mráz po zádech.

Začal jsem přemýšlet, jestli mě ten člověk sleduje.

Věděl, kdy chodím.

Věděl, kde Laura leží.

A především věděl, že si těch květin všimnu.

Jednoho večera jsem si proto koupil malou kameru.

Byla dost nenápadná na to, aby si jí nikdo nevšiml.

Pozdě v noci jsem se vrátil na hřbitov a ukryl ji v hustém křoví naproti Lauřinu hrobu.

Když jsem odcházel, cítil jsem zvláštní pocit viny.

Připadal jsem si, jako bych sledoval něco, co mi nepřísluší.

Ale potřeboval jsem znát pravdu.

Následující týden se vlekl neuvěřitelně pomalu.

V sobotu jsem schválně na hřbitov nešel.

Zůstal jsem doma.

Počkal jsem až do večera a potom jsem otevřel záznam.

První hodiny se nedělo nic.

Lidé procházeli kolem.

Jedna starší žena zapálila svíčku u sousedního hrobu.

Hrobník uklízel listí.

Pak se setmělo.

Obraz byl dlouho úplně prázdný.

Už jsem chtěl kameru vypnout.

A tehdy se v levém rohu záznamu někdo objevil.

Byla to žena.

Přicházela pomalu.

V ruce držela kytici bílých růží.

Zastavila se několik metrů od hrobu a dlouho se rozhlížela.

Pak přistoupila k Lauřinu náhrobku.

Položila květiny.

Klekla si.

A udělala něco, co jsem rozhodně nečekal.

Položila dlaň na náhrobní kámen a začala plakat.

Přiblížil jsem obraz.

Žena si otřela tvář.

Pak vytáhla z kabelky malou obálku a položila ji pod kytici.

V tu chvíli jsem se posadil rovně.

Obálka.

Proč by někdo nechával u hrobu dopis?

Žena se ještě jednou dotkla náhrobku a odešla.

Já však několik minut jen zíral na obrazovku.

Chtěl jsem okamžitě vyrazit na hřbitov.

Pak jsem se zastavil.

Rozhodl jsem se počkat do rána.

Když jsem druhý den přišel k Lauřinu hrobu, kytice tam stále byla.

A pod ní ležela obálka.

Vzal jsem ji do ruky.

Na přední straně bylo napsáno:

„Pro tebe, Lauro.“

Otevřel jsem ji.

Uvnitř byl jediný list papíru.

„Promiň, že jsem tehdy odešla. Kdybych zůstala, všechno mohlo dopadnout jinak.“

Nic víc.

Žádný podpis.

V hlavě mi začaly vířit otázky.

Kdo ta žena byla?

Co znamenala věta o tom, že odešla?

A co se mělo stát jinak?

Následující sobotu jsem už na kameru nespoléhal.

Čekal jsem ukrytý několik desítek metrů od hrobu.

Krátce po šesté ráno jsem ji uviděl.

Byla to stejná žena.

Tentokrát jsem se rozhodl ji oslovit.

„Pro