Jenže když Thomas dorazil se svou mladší milenkou a začal se mi před všemi vysmívat, můj falešný doprovod udělal něco, co jsem vůbec nečekala.
A pak mu podal malou dárkovou krabičku.
Thomas se podíval dovnitř.
Jeho úsměv okamžitě zmizel.
„Kde jsi to vzal?“ vykřikl.
A najednou se celá zahrada odmlčela.
S Thomasem jsme byli manželé dvacet let.
Poznali jsme se ještě na vysoké škole. Byl okouzlující, ambiciózní a měl v sobě něco, díky čemu jsem vedle něj měla pocit, že zvládneme úplně všechno.
Když mě po škole požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že mám před sebou celý život s mužem, kterého miluji.
Postupně přišly děti.
Jedno.
Druhé.
Třetí.
A nakonec čtvrté.
Náš nejmladší syn měl brzy oslavit patnácté narozeniny a naše nejmladší dcera byla teprve šestiměsíční.
Byla jsem unavená, ale šťastná.
Alespoň jsem si to myslela.
Pak jsem jednoho večera uviděla na Thomasově telefonu zprávu.
Nechtěla jsem ji číst.
Ale první řádek jsem zahlédla náhodou.
„Nemůžu se dočkat, až zase budeme sami.“
Zeptala jsem se ho, kdo mu píše.
Thomas se na mě ani pořádně nepodíval.
„Sophie.“
„Kdo je Sophie?“
Chvíli mlčel.
Pak řekl něco, co si budu pamatovat do konce života.
„Jsem s ní už víc než rok.“
Zůstala jsem stát s naší šestiměsíční dcerou v náručí.
„Rok?“
Přikývl.
„A co já?“
Thomas se na mě podíval chladně.
„Nechci dál ztrácet čas se ženou, která mě už vůbec nepřitahuje.“
Sophie byla jeho sekretářka.
Byla mladší, elegantní a přesně taková, jakou si Thomas po letech našeho manželství představoval.
Zatímco já doma vychovávala naše děti a čekala naše další dítě, on si budoval nový život.
O několik týdnů později jsme začali řešit rozvod.
Bylo to strašné.
Nejen kvůli mně.
Nejvíc mě bolelo sledovat naše děti, které nerozuměly tomu, proč se jejich otec rozhodl opustit rodinu.
Thomas se však choval, jako by se nic nestalo.
A potom přišel den, kdy měl náš patnáctiletý syn narozeniny.
Odjakživa snil o velké zahradní oslavě.
Bazén.
Hudba.
Grilování.
Rodina.
Kamarádi.
Pozval jsem všechny.
Dokonce i Thomase.
Doufala jsem, že alespoň kvůli synovi dokážeme na několik hodin odložit všechny hádky.
Tři dny před oslavou mi však přišla zpráva.
„Přijdu se Sophií. Je přece součástí mé rodiny.“
Zírala jsem na obrazovku.
Součástí jeho rodiny.
Ta věta mě bolela víc než všechno ostatní.
Celou noc jsem přemýšlela, co udělám.
A pak mě napadlo něco, co by mě ještě před rokem ani nenapadlo.
Najmu si herce.
Ne proto, abych Thomase získala zpět.
Ne proto, abych mu lhala o novém vztahu.
Chtěla jsem mu jen ukázat, že jeho odchod neznamenal konec mého života.
Herecká agentura mi nabídla několik mužů.
Nakonec vybrali Alexandra.
Když jsem ho poprvé uviděla, měla jsem pocit, že jsem si spletla adresu.
Byl vysoký, upravený a sebevědomý.
„Jste si jistá, že chcete, abych předstíral, že jsem váš přítel?“ zeptal se.
„Ano.“
„A víte, co uděláte, když váš bývalý manžel začne provokovat?“
„Nevím.“
Alexandre se pousmál.
„Tak to zjistíme.“
V den oslavy jsem měla nervy na pochodu.
Alexandre stál vedle mě u bazénu.
Mluvili jsme, smáli se a snažili se působit přirozeně.
Pak se otevřela brána.
Thomas přijel se Sophií.
Stačil jediný pohled a věděla jsem, že mě okamžitě uviděl.
Podíval se na Alexandra.
Potom na mě.
A začal se smát.
Hlasitě.
Tak hlasitě, aby ho slyšeli všichni kolem.
„To snad nemyslíš vážně.“
Nic jsem neřekla.
Thomas si mě přeměřil od hlavy k patě.
„Tenhle muž?“
Sophie se pousmála.
„To je tvůj nový přítel?“
Thomas se rozesmál ještě víc.
„Ten by s tebou nikdy nebyl.“
Několik hostů ztichlo.
Cítila jsem, jak mi hoří tváře.
Thomas pokračoval:
„Už ses vůbec někdy podívala do zrcadla?“
Tentokrát jsem sklopila oči.
Přála jsem si zmizet.
Ale Alexandre vedle mě zůstal naprosto klidný.
Dokonce se usmál.
„Thomasi,“ řekl.
„Co?“
Alexandre sáhl do kapsy saka.
Vytáhl malou černou krabičku.
„Mám pro vás dárek.“
Thomas se zamračil.
„Pro mě?“
„Ano.“
Podal mu krabičku.
Thomas ji otevřel.
A v okamžiku, kdy se podíval dovnitř, zbledl.
Jeho ruce se začaly třást.
„Kde jsi to vzal?“
Nikdo nechápal, co se děje.
Thomas náhle krabičku upustil.
Na zem vypadly staré hodinky.
Obyčejné, poškrábané hodinky s prasklým sklíčkem.
Thomas na ně zíral.
„To není možné.“
Alexandre se na něj podíval.
„Poznáváte je?“
Thomas neodpověděl.
Sophie nechápavě sledovala oba muže.
„Thomasi, co se děje?“
Thomas vykřikl:
„Drž hubu!“
Celá zahrada ztichla.
Alexandre se sklonil, hodinky zvedl a otočil je.
Na zadní straně bylo vyryté datum.
Datum svatby Thomase a mě.
A pod ním krátké věnování.
„Pro muže, kterému jsem věřila.“
Thomas začal couvat.
„Kdo jsi?“
Alexandre se podíval na mě.
Pak zpět na něj.
„To není důležité.“
„Kdo ti ty hodinky dal?“
Alexandre vytáhl z kapsy ještě jednu věc.
Starou fotografii.
Položil ji na st