Jeho žena Leila byla přesvědčená, že ji manžel podvádí.

Pak se jednoho pátku převlékla za řidiče a usedla za volant místo nemocného Amira.

Netušila však, že během následujících tří hodin zjistí něco, co ji donutí přehodnotit všechno, co si o svém manželovi za posledních sedm let myslela.

Leila byla za Karima provdaná už sedm let. Jejich manželství působilo zvenčí téměř dokonale.

Žili v obrovském sídle obklopeném vysokými zdmi a pečlivě udržovanou zahradou. Karim vlastnil několik společností, cestoval po světě a téměř vždy kolem něj byli lidé z ochranky.

Leila si na luxus zvykla, ale nikdy ho nepovažovala za nejdůležitější věc v životě. Byla přesvědčená, že mezi ní a Karimem existuje především důvěra.

A právě ta se začala pomalu rozpadat.

Před několika měsíci si všimla, že se každý pátek děje něco zvláštního.

Karim vždy krátce po obědě odešel z domu. Nebral s sebou ochranku. Nevysvětloval, kam jde, a před odjezdem si vypnul telefon.

Pokaždé byl pryč přesně tři hodiny.

Ani o minutu déle.

Ani o minutu méně.

Zpočátku si Leila říkala, že jde skutečně o nějakou obchodní záležitost. Jenže postupem času jí začalo být divné, proč se něco tak důležitého musí odehrávat každý týden ve stejný den a proč o tom nikdo nesmí vědět.

Jednoho pátečního rána se ho zeptala přímo.

„Karime, kam vlastně každý pátek jezdíš?“

Muž zvedl oči od telefonu.

„Na schůzku.“

„Jakou schůzku?“

„Obchodní.“

„A proč se o ní nesmí nikdo dozvědět?“

Karim se na okamžik odmlčel.

„Protože je to moje záležitost, Leilo.“

Ta odpověď ji zabolela víc, než čekala.

„Mohu jet s tebou.“

Karim okamžitě zavrtěl hlavou.

„Ne.“

„Proč?“

„Protože tam nemáš co dělat.“

Řekl to klidně, ale jeho tón byl natolik rozhodný, že už se dál neptala.

Jenže právě v tu chvíli se v její hlavě objevila první skutečná pochybnost.

Další pátek sledovala hodiny.

Ve 13:58 Karim vyšel z domu.

Ve 14:01 nastoupil do auta.

Ve 17:01 byl zpátky.

Leila se později nenápadně pokusila vyptávat Amira, jeho dlouholetého řidiče.

„Amire, kam s ním vlastně každý pátek jezdíte?“

Muž sklopil oči.

„Paní, o tom nemohu mluvit.“

„Nabízím ti peníze.“

Amir zavrtěl hlavou.

„Ani za peníze.“

„Tak moc ti na něm záleží?“

„Nejde o peníze,“ odpověděl tiše. „Dal jsem mu slib.“

Leila zpozorněla.

„Jaký slib?“

Amir se na ni podíval a po chvíli řekl jen:

„Že se nikdy nezeptáte.“

Pak odešel.

Tahle věta jí nedala spát.

Co může člověk dělat každý pátek tři hodiny, kvůli čemuž potřebuje naprosté utajení?

Leila začala přemýšlet o nejhorších možnostech.

Možná měla Karim jinou ženu.

Možná někde udržoval druhý dům.

Možná jí celých sedm let lhal.

Čím víc nad tím přemýšlela, tím víc ji podezření ničilo.

A pak přišel pátek, který všechno změnil.

Brzy ráno zazvonil Karimovi telefon.

Byl to Amir.

Leila náhodou zaslechla část rozhovoru.

„Ano, rozumím… Zůstaň doma. Pošlu někoho jiného.“

Karim zavěsil.

„Amir je nemocný,“ řekl jednomu ze zaměstnanců. „Potřebuji náhradního řidiče.“

Leila stála za dveřmi a v hlavě se jí během několika sekund zrodil plán.

Byl šílený.

Byl riskantní.

Ale tentokrát už nechtěla čekat.

O necelou hodinu později našla starou uniformu řidiče. Schovala si vlasy pod čepici, nasadila tmavé brýle a pomocí umělého kníru změnila svůj vzhled.

Když se podívala do zrcadla, sotva se poznala.

Srdce jí bušilo.

Ve dvě hodiny přesně vyšel Karim ze dveří.

Leila stála u auta.

Ani na okamžik se na něj nepodívala přímo.

Otevřela mu zadní dveře.

Karim nastoupil.

„Jeď.“

Leila usedla za volant.

Prsty se jí třásly.

„Kam, pane?“ zeptala se hlubším hlasem.

Karim se podíval do zpětného zrcátka.

„Na naši obvyklou adresu.“

Leila ztuhla.

Samozřejmě neměla tušení, kde ta adresa je.

Po několika vteřinách ticha se Karim ozval znovu.

„Na co čekáš?“

„Omlouvám se, pane. Amir mi adresu nepředal.“

Karim se zamračil.

„To je zvláštní.“

Leila cítila, jak se jí po zádech rozlévá horko.

„Říkal jen, že mě potřebujete jako náhradu.“

Karim chvíli mlčel.

Pak nadiktoval adresu.

Leila ji zadala do navigace a vyrazila.

Prvních dvacet minut jeli hlavní silnicí.

Potom Karim řekl:

„Vypni navigaci.“

Leila se lekla.

„Pane?“

„Řekl jsem vypnout navigaci. Cestu znám.“

Poslechla.

Karim ji začal navigovat sám.

Projeli několika méně frekventovanými ulicemi, opustili město a po téměř hodině odbočili na úzkou silnici mezi skalami.

Leila čekala, že uvidí luxusní hotel.

Nebo dům nějaké ženy.

Možná vilu ukrytou daleko od města.

Místo toho zastavili před malou, starou budovou.

Na první pohled nevypadala nijak výjimečně.

Karim vystoupil.

„Počkej tady.“

Leila přikývla.

Dveře budovy se za ním zavřely.

Uběhlo deset minut.

Pak dvacet.

Leila už to nevydržela.

Vystoupila z auta a vydala se ke vchodu.

Dveře nebyly zamčené.

Vešla dovnitř.

To, co uviděla, jí vyrazil