O několik hodin později už ale třináctiletá dívka stála ve dveřích staré stodoly a nedokázala se ani pohnout.

Zvíře, které předtím vytáhla z řeky, stálo několik metrů před ní.

Bylo obrovské.

A něco na něm bylo zvláštní.

Dívka se jmenovala Klára a toho odpoledne byla s několika kamarády u řeky nedaleko svého domu.

Na to místo chodili často.

Byl tam malý les, starý dřevěný most a několik velkých kamenů, na kterých se dalo sedět a pozorovat vodu.

Nikdo z nich tehdy netušil, že právě tento obyčejný den si budou pamatovat celý život.

Klára si jako první všimla něčeho šedého uprostřed řeky.

„Co je to?“

Nejdřív si myslela, že proud unáší kus dřeva.

Pak se šedý předmět otočil.

A nad hladinou se objevila hlava.

„Je tam pes!“

Kamarádi okamžitě vstali.

Zvíře bylo daleko od břehu.

Bylo obrovské a zjevně vyčerpané. Mokrá srst mu splývala podél těla a oči mělo téměř zavřené.

Každých několik sekund mu hlava zmizela pod hladinou.

Klára pochopila, že už mu nezbývá mnoho sil.

„Musíme mu pomoct.“

„Nechoď tam!“ vykřikl jeden z chlapců.

Klára věděla proč.

Řeka byla hluboká a uprostřed byl proud mnohem silnější.

Do vody vstoupit nemohla.

Rozhlédla se kolem.

Pod stromem ležela dlouhá suchá větev.

Popadla ji a lehla si na břeh.

„Držte mě!“

Kamarádi ji chytili za bundu.

Klára natáhla větev co nejdál.

„Pojď! Chyť se!“

Pes nereagoval.

Klára se větví několikrát dotkla jeho čenichu.

Zvíře se konečně pohnulo.

Pomalu zvedlo přední tlapy a pokusilo se větev zachytit.

„Mám ho!“

Klára zatáhla.

V tu chvíli poznala, jak obrovskou váhu má.

Proud psa neustále stahoval zpět.

Větev klouzala.

Kláře se třásly ruce.

„Nepouštěj!“

„Držím!“

Všichni se zapřeli.

Po několika minutách se jim podařilo dostat zvíře do mělčí vody.

Jeden z chlapců našel druhou větev.

Společně ji použili jako oporu a pomalu psa vytáhli na břeh.

Zvíře zůstalo ležet na trávě.

Nehýbalo se.

Klára se k němu okamžitě sklonila.

„Žije?“

Pes slabě vydechl.

„Žije.“

Dívka si oddechla.

Teprve teď si všimla, jak je obrovský.

Když ležel na zemi, vypadal téměř jako nějaké neobvykle velké plemeno.

Měl hustou šedou srst s tmavými skvrnami.

Velké tlapy.

Dlouhý čenich.

A zvláštní stavbu těla, kterou Klára nedokázala zařadit.

„Musíme ho někam dostat.“

Nedaleko jejich domu stála stará stodola.

Rodina ji používala jako sklad sena a nářadí.

Společnými silami se jim podařilo zvíře dopravit dovnitř.

Položili ho na suché seno.

Klára ho přikryla dekou.

„Přinesu mu vodu a něco k jídlu.“

Běžela domů.

O několik minut později se vrátila s miskou vody a několika kousky masa.

Otevřela dveře stodoly.

A zastavila se.

Pes už neležel.

Stál uprostřed místnosti.

Klára ho poprvé viděla v celé jeho výšce.

A přeběhl jí mráz po zádech.

Zvíře bylo mnohem větší, než si myslela.

Mokrá srst začínala osychat a na některých místech vytvářela tmavé chomáče.

Pes sklonil hlavu.

Jeho oči byly jasně žluté.

A upřeně ji sledovaly.

Klára zůstala stát ve dveřích.

Pes se ani nepohnul.

Jen ji pozoroval.

„To je v pořádku,“ zašeptala.

Pomalu položila misku na zem.

Pes se na ni podíval.

Potom udělal jeden krok.

Klára instinktivně ustoupila.

Zvíře se zastavilo.

Chvíli se na sebe dívali.

Pak pes sklonil hlavu a přiblížil se k misce.

Začal pít.

Klára si všimla, že má na zadní noze hlubokou odřeninu.

Ale nebyla to jediná věc, která ji znepokojila.

Na krku měl pod srstí něco tmavého.

Obojek.

Klára se přiblížila.

Byl starý a téměř celý zakrytý srstí.

Na jeho kovové části však bylo něco vyryté.

Číslo.

A pod ním několik písmen.

Klára si je opsala na kus papíru.

Pak si všimla ještě něčeho.

Na obojku byla malá kovová destička.

Na ní bylo napsáno:

NEPŘIBLIŽOVAT SE.

Dívka polkla.

„Proč by měl mít někdo takovou cedulku?“

Pes zvedl hlavu.

V tu chvíli se zvenku ozvalo auto.

Zvíře okamžitě ztuhlo.

Uši se mu napřímily.

Přestal jíst.

Klára se podívala směrem ke dveřím.

Před stodolou zastavilo tmavé auto.

Z něj vystoupil muž.

Rozhlédl se kolem.

Potom zavolal:

„Je tady někdo?“

Klára neodpověděla.

Muž se vydal směrem ke stodole.

Pes začal tiše vrčet.

Nebyl to stejný zvuk jako předtím.

Tentokrát v něm nebyla agrese.

Bylo v něm varování.

Muž otevřel dveře.

Jakmile uviděl zvíře, zbledl.

„Kde jste ho našli?“

Klára mlčela.

„Odpověz mi.“

„V řece.“

Muž udělal krok zpět.

„Musíš mi ho dát.“

„Proč?“

„Protože je nebezpečný.“

Klára se podívala na psa.

Zvíře stálo mezi ní a mužem.

„Mně nic neudělal.“

Muž si promnul obličej.

„Ty nevíš, co jsi právě zachránila.“

„Tak mi to řekněte.“

Muž dlouho mlčel.

Pak řekl:

„To není toulavý pes.“

Klára čekala.

„Je to vlk.“

Dívka zavrtěla hlavou.

„Vlk?“

„Ano.“

Muž se podíval na zvíře.

„A není to obyčejný vlk. Byl chovaný v zajetí. Před několika měsíci utekl z výzkumného zařízení.“

Klára ucítila, jak jí po zádech přeběhl další mráz.

„Proč ho hledáte?“

Muž se odmlčel.

„Protože zařízení tvrdí, že je nebezpečný.“

Klára se po