Čtyři silní muži z pohřební služby se pokusili zvednout její rakev, ale sotva ji odlepili od země. Podruhé se jim to podařilo jen s obrovským úsilím.
A potřetí málem rakev upustili.
Nikdo nechápal proč.
Emilie přece nebyla těžká žena.
Vážila přibližně šedesát kilogramů.
Její manžel Daniel stál několik metrů od nich a celou dobu mlčky sledoval rakev. Od její smrti téměř s nikým nemluvil. Nechtěl přijmout, že žena, se kterou ještě před několika dny plánoval obyčejný večer doma, už nikdy neotevře oči.
Emilie zemřela při tragické autonehodě cestou z práce.
Záchranáři ji převezli do nemocnice v kritickém stavu. Lékaři se ji několik hodin snažili zachránit, ale její zranění byla příliš vážná.
Daniel byl u ní až do poslední chvíle.
Když pak přišel čas pohřbu, nedokázal se od rakve téměř odtrhnout.
Obřad probíhal za pochmurného počasí. Nad starým městským hřbitovem visela nízká šedá obloha a mezi náhrobky se držela vlhká mlha.
Rodina, přátelé i kolegové se postupně loučili.
Nakonec kněz pronesl poslední modlitbu.
Přišel čas spustit rakev do hrobu.
Ke schodům hrobu přistoupili čtyři pracovníci pohřební služby.
Každý uchopil jedno madlo.
„Připraveni?“ zeptal se jeden z nich.
Ostatní přikývli.
„Zvedáme.“
Muži se současně zapřeli.
Rakev se pohnula.
Jenže místo očekávaného snadného nadzvednutí se zvedla pouze o několik centimetrů.
Muži okamžitě ztuhli.
„Počkejte.“
Položili ji zpět.
Jeden z pracovníků se podíval na ostatní.
„Není to nějak těžké?“
„Je.“
„To nedává smysl.“
Zkusili to znovu.
Tentokrát se jim podařilo rakev zvednout přibližně do výšky kolen. Museli však vynaložit tolik síly, že jim během několika vteřin zrudly tváře.
„Drž ji!“
„Mám ji!“
„Opatrně!“
Po několika sekundách ji znovu položili.
Lidé kolem začali šeptat.
Někteří se dívali jeden na druhého, jiní na rakev.
Daniel se konečně ozval.
„Co se děje?“
Jeden z pracovníků si otřel čelo.
„Nevíme.“
„Jak to myslíte, že nevíte?“
„Ta rakev je velmi těžká.“
Daniel nechápavě zavrtěl hlavou.
„Moje žena vážila šedesát kilogramů.“
„To víme.“
„Tak proč ji nedokážete zvednout?“
Pracovník pokrčil rameny.
„Právě tomu nerozumíme.“
Daniel se podíval na rakev.
Na okamžik ho napadlo, jestli během přípravy pohřbu nedošlo k nějaké chybě.
„Kolik váží samotná rakev?“
„Ani zdaleka tolik, aby to vysvětlovalo ten rozdíl.“
Muži se rozhodli zkusit to ještě jednou.
Tentokrát se připravili lépe.
Jeden si pevně utáhl rukavice.
„Na tři.“
„Raz.“
„Dva.“
„Tři.“
Rakev se zvedla.
Muži se zapřeli celou vahou.
Pomalu vykročili směrem k hrobu.
Jeden krok.
Druhý.
Třetí.
Už zbývalo jen několik metrů.
A pak jeden z nich zakopl.
„Pozor!“
Rakev se prudce naklonila.
Ostatní tři se ji snažili okamžitě vyrovnat.
Ale v tu chvíli se stalo něco, čeho se všichni báli.
Rakev jim vyklouzla z rukou.
Tvrdě dopadla na zem.
Ozvala se tupá rána.
Několik lidí vykřiklo.
Na hřbitově zavládlo ticho.
Pracovníci pohřební služby zůstali stát a zírali na rakev.
Jeden z nich si položil ruce na kolena a těžce dýchal.
„To není normální,“ vydechl.
Daniel pomalu přistoupil blíž.
„Co není normální?“
Muž se na něj podíval.
„Ta váha.“
„Už jste to říkal.“
„Ne. Vy mi nerozumíte.“
Muž polkl.
„Je mnohem těžší, než by měla být.“
Daniel se podíval na rakev.
A najednou si vzpomněl na něco, co mu před pohřbem řekla pohřební služba.
Když mu předávali dokumenty, jeden z pracovníků se podivně vyhýbal jeho pohledu.
Daniel tomu tehdy nevěnoval pozornost.
Teď se mu však ta vzpomínka vrátila.
„Otevřete ji.“
Pracovník okamžitě zavrtěl hlavou.
„Pane, rakev už byla uzavřena. Nemůžeme ji tady jen tak otevřít.“
„Otevřete ji.“
„To nejde.“
Danielův hlas zesílil.
„Je to moje žena.“
„Rozumím, ale existují postupy…“
„Otevřete ji hned.“
Lidé kolem začali nervózně ustupovat.
Daniel už nekřičel.
Mluvil však tak klidně, až to působilo děsivě.
„Jestli je všechno v pořádku, otevřete ji. Pokud není, chci to vědět.“
Pracovníci si vyměnili pohledy.
Nakonec jeden z nich přikývl.
„Dobře.“
Pomalu začali uvolňovat uzávěry.
Cvak.
První.
Cvak.
Druhý.
Nikdo nemluvil.
Daniel stál těsně vedle nich.
Jeho ruce se třásly.
Víko se začalo pomalu zvedat.
Nejdříve nebylo vidět téměř nic.
Jen bílou látku.
Potom pracovník odsunul víko o několik centimetrů dál.
A v tu chvíli žena stojící v první řadě prudce vykřikla.
„Proboha!“
Několik lidí si zakrylo ústa.
Jeden z mužů udělal krok dozadu.
Daniel zbledl.
V rakvi neležela jen Emilie.
Vedle jejího těla bylo něco, co tam podle všech dokumentů vůbec nemělo být.
Byl tam velký černý kufr.
A právě on vysvětloval podivnou váhu rakve.
Nikdo nechápal, jak se tam dostal.
Daniel se na něj díval několik sekund.
Pak si všiml, že kufr není obyčejný.
Byl poškozený, zablácený a na jedné straně měl zaschlou krev.
„Otevřete ho,“ zašeptal.
Pracovník zaváhal.
„Pane…“
„Otevřete ho.“
Kufr položili na zem.
Zámek byl poškozený