„Tvoje matka dnes musí odejít z tohoto domu,“ řekla Valeria a jediným prudkým pohybem stáhla ze svého manžela deku.

Stanislav sebou trhl a okamžitě se posadil. Chladné ranní světlo pronikalo mezi závěsy a on několik vteřin nechápal, co se děje. Usnul teprve před pár hodinami. Do noci vedl náročná jednání s čínskými dodavateli a hlava mu stále těžce pulzovala.

Podíval se na hodinky.

Bylo půl osmé.

„Valero, prosím. Dej mi alespoň půl hodiny,“ řekl unaveně. „Šel jsem spát skoro ve tři.“

„To mě vůbec nezajímá,“ odpověděla.

Stála u postele dokonale upravená, jako by už byla několik hodin vzhůru. Vlasy měla natočené, na sobě drahý župan a ve tváři výraz člověka, který už dávno učinil rozhodnutí.

„Dnes tvoje matka odejde.“

Stanislav se na ni chvíli mlčky díval.

Tuto větu už slyšel mnohokrát.

Poslední tři měsíce se Valeria neustále vracela ke stejnému tématu. Jednou jí vadilo, že jeho matka vstoupila do kuchyně bez zaklepání. Podruhé jí vadilo, že se zeptala, proč se v domě tak málo vaří. Potřetí jí vadilo, že prý příliš často sedí v obývacím pokoji.

Pokaždé z toho vznikla hádka.

A pokaždé Stanislav svou matku bránil.

„Už jsme o tom mluvili,“ řekl. „Rozhodl jsem se. Zůstane tady.“

Valeria se hořce zasmála.

„Rozhodl ses? Ty ses nikdy nedokázal rozhodnout proti ní.“

„To není pravda.“

„Tak proč tu pořád je?“

Stanislav vstal z postele a přešel k oknu. Chvíli mlčel.

Jeho matka žila v domě už skoro rok. Po smrti svého manžela zůstala sama a Stanislav ji nechtěl nechat bydlet v malém bytě, kde by trávila dny o samotě. Nabídl jí pokoj v jejich domě.

Valeria s tím tehdy souhlasila.

Alespoň tvrdila, že souhlasí.

První týdny všechno fungovalo dobře. Potom se však začaly objevovat drobné poznámky.

„Proč pořád vstává tak brzy?“

„Proč má potřebu uklízet?“

„Proč se pořád ptá, kdy přijdeš domů?“

„Proč mi říká, jak mám vařit?“

Stanislav se snažil každou situaci uklidnit. Nechtěl, aby se jeho manželka a matka dostaly do otevřeného konfliktu.

Jenže konflikt už dávno existoval.

„Víš, co udělala včera?“ pokračovala Valeria. „Vešla do kuchyně, když jsem telefonovala s Laročkou. A víš, co mi řekla? Že bych měla alespoň jednou uvařit manželovi večeři místo objednávání jídla.“

Stanislav sklopil oči.

Věděl přesně, co tím jeho matka myslela.

A také věděl, že to neřekla z nenávisti.

Ještě večer ji viděl stát u dřezu. Tiše myla nádobí, zatímco Valeria seděla v obývacím pokoji. Na stole ležel třešňový koláč.

Jeho matka ho pekla téměř celý život.

Každou sobotu.

Když byl Stanislav malý, čekal na něj v kuchyni. Když dospěl, přestal se vracet domů každý víkend, ale jeho matka v tom zvyku pokračovala.

Nikdy neřekla, že je unavená.

Nikdy si nestěžovala, že má málo peněz.

Pracovala na dvou místech, aby svého syna uživila a umožnila mu vystudovat. Když Stanislav později začal podnikat, odmítala jeho pomoc.

„Šetři si to,“ říkávala. „Jednou budeš mít vlastní rodinu.“

A teď měla pocit, že se její vlastní rodina rozpadá před očima.

„Nechci ji v tomto domě,“ řekla Valeria.

„Je to i můj dům.“

„A já jsem tvoje manželka.“

„To vím.“

„Tak si vyber.“

Stanislav se k ní pomalu otočil.

Ta poslední věta ho zasáhla víc než všechny předchozí.

„Neměla bys po mně chtít, abych si vybíral mezi tebou a matkou.“

„Proč ne?“

„Protože ty nejsi moje dítě a ona není můj nepřítel.“

Valeria na okamžik ztichla.

Potom otevřela skříň a vytáhla z ní kufr.

„Dobře. Jestli ji nechceš vyhodit ty, udělám to sama.“

Stanislav okamžitě pochopil, že tentokrát nejde o další hádku.

„Valerio, přestaň.“

„Ne.“

„Kam chceš dát její věci?“

„Do auta.“

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.

Oba zmlkli.

Dveře se pomalu otevřely.

Vešla Stanislavova matka.

V rukou držela tác se snídaní.

„Promiňte, že ruším,“ řekla tiše. „Udělala jsem vám kávu.“

Položila tác na stůl.

Potom si všimla otevřeného kufru.

Její pohled se zastavil na Valerii.

A všechno pochopila.

„Takže dnes,“ řekla téměř šeptem.

Stanislav chtěl něco říct, ale matka ho zastavila pohledem.

„Nemusíš mě bránit.“

„Mami…“

„Slyšela jsem vás.“

Valeria si založila ruce.

„Tak snad už je všechno jasné.“

Starší žena chvíli mlčela.

Potom se usmála. Nebyl to však šťastný úsměv.

„Ano. Je.“

Otočila se a odešla.

Stanislav se za ní okamžitě vydal.

Našel ji v jejím pokoji.

U postele měla připravenou starou cestovní tašku. Do ní skládala oblečení, několik knih a fotografii svého zesnulého manžela.

„Nemusíš nikam jít,“ řekl.

„Musím.“

„Ne.“

„Synku, poslechni mě. Tohle je váš domov. Já nechci být důvodem, proč se mezi vámi všechno rozpadne.“

Stanislav si sedl vedle ní.

„Ty nejsi důvod.“

Matka se na něj podívala.

„Možná ne. Ale jsem záminka.“

Ta věta ho zarazila.

„Co tím myslíš?“

Žena chvíli váhala.

Pak otevřela zásuvku nočního stolku a vytáhla obálku.

„Chtěla jsem ti to dát až za několik dní.“

Stanislav obálku otevřel.

Uvnitř byly dokumenty.

Jeho oči se postupně rozšířily.

„Co je to?“

„Papíry k domu.“

„Jakému domu?“

„K