Jenže netušila, koho právě napadla.
Když do ženské věznice přivedli novou vězeňkyni, většina žen si jí všimla téměř okamžitě.
Byla mladá.
Mohlo jí být kolem třiceti.
Na rozdíl od ostatních však působila podivně klidně.
Nemluvila.
Nesnažila se získat přátele.
Nehledala žádnou skupinu, ke které by se přidala.
A hlavně se nikoho nebála.
Její paže byly téměř celé pokryté tetováním.
Černé linie pokračovaly přes zápěstí, ramena a část krku.
Některé ženy si šeptaly, že určitě patří k nějakému gangu.
Jiné tvrdily, že vypadá jako někdo, kdo už strávil ve vězení mnoho let.
Pravda však byla mnohem zvláštnější.
Nová vězeňkyně se jmenovala Mara.
Během prvních několika dní dodržovala všechna pravidla.
Když dozorce řekl, aby se postavila, postavila se.
Když měla jít do cely, šla.
Když dostala jídlo, poděkovala.
A když se ji někdo snažil vyprovokovat, nereagovala.
Právě to však začalo některé ženy znervózňovat.
Ve vězení totiž ticho často znamená jednu ze dvou věcí.
Buď se člověk bojí.
Nebo ví něco, co ostatní nevědí.
A Mara rozhodně nepůsobila vyděšeně.
V této věznici ale existovala jedna žena, která byla zvyklá rozhodovat o tom, kdo se bude bát.
Jmenovala se Vanessa.
Byla vysoká téměř dva metry, měla mohutnou postavu a pověst ženy, se kterou nebylo radno si zahrávat.
Do vězení se dostala po několika násilných trestných činech.
O jejím případu se mezi vězeňkyněmi vyprávěly různé příběhy.
Nikdo přesně nevěděl, co je pravda.
Ale jedno bylo jisté.
Vanessa si během let vytvořila vlastní systém.
Některé vězeňkyně jí dávaly část jídla.
Jiné jí uklízely celu.
Některé za ni praly oblečení.
A ty, které odmítly, se velmi rychle naučily, že odpor má svou cenu.
Dozorci o jejím chování věděli.
Jenže Vanessa byla dost chytrá, aby většinu věcí dělala tak, aby proti ní nikdy nebyl dostatek důkazů.
Uměla zastrašovat.
Uměla manipulovat.
A především věděla, jak využít strach.
Proto jí ostatní raději ustupovaly.
Mara však byla jiná.
A Vanessa si toho jednoho dne všimla.
Bylo právě poledne.
Jídelna byla plná.
Vězeňkyně seděly u kovových stolů a jedly.
Mara seděla sama v rohu.
Před sebou měla tác s jídlem.
Jedla pomalu.
Bez spěchu.
Vanessa ji několik sekund pozorovala.
Pak se usmála.
Vstala.
Jídelnou se rozšířilo ticho.
Ženy přesně věděly, co se chystá.
Vanessa došla k Mařinu stolu.
Zastavila se.
„Dej mi své jídlo.“
Mara vzhlédla.
„Ne.“
Jedno jediné slovo.
Klidné.
Bez zvýšení hlasu.
Vanessa se zamračila.
„Co jsi řekla?“
„Řekla jsem ne.“
Několik žen odložilo vidličky.
Vanessa se naklonila blíž.
„Víš, kdo jsem?“
Mara přikývla.
„Ano.“
„Tak proč se mnou takhle mluvíš?“
„Protože máš hlad.“
Vanessa se zarazila.
„Cože?“
„Pokud máš hlad, běž si pro další porci.“
Některé vězeňkyně sklopily hlavy.
Jedna se dokonce pokusila skrýt úsměv.
Vanessa to viděla.
Její tvář zrudla.
Popadla kovový tác a prudce ho stáhla ze stolu.
Jídlo se rozletělo po podlaze.
Rýže.
Zelenina.
Maso.
Všechno dopadlo na dlaždice.
Vanessa se usmála.
„Teď už nemáš co jíst.“
Mara se podívala na podlahu.
Potom zpět na Vanessu.
„To je v pořádku.“
„Klekni si.“
Mara zůstala sedět.
„Slyšela jsi mě?“
„Ano.“
„Tak si klekni.“
„Ne.“
Vanessa natáhla ruku a chytila Maru za rameno.
Chtěla ji stáhnout z lavičky.
Jenže Mara se nepohnula.
Ani o centimetr.
Vanessa zatáhla silněji.
Mara se na ni jen podívala.
A potom řekla něco, co nikdo v jídelně nečekal.
„Pusť mě.“
Vanessa se zasmála.
„Nebo co?“
Mara se nadechla.
„Nebo uděláš něco, čeho budeš litovat.“
Vanessa se rozesmála ještě hlasitěji.
„Ty mi vyhrožuješ?“
Mara zavrtěla hlavou.
„Ne.“
„Tak co tedy?“
„Varuju tě.“
Vanessa se rozmáchla.
Jenže než stačila udělat další pohyb, Mara jí zachytila zápěstí.
Nebyl to prudký pohyb.
Byl přesný.
Vanessa se pokusila ruku vytrhnout.
Nepodařilo se jí to.
Mara ji držela pevně.
„Pusť mě!“ vykřikla Vanessa.
Mara ji pustila.
Vanessa ustoupila.
V jídelně bylo ticho.
Někdo zašeptal:
„Co to bylo?“
Vanessa se podívala na své zápěstí.
Poprvé za mnoho let nevypadala sebejistě.
Vypadala zmateně.
„Kdo jsi?“
Mara neodpověděla.
Vtom se ozval hlas dozorce.
„Co se tady děje?“
Do jídelny vstoupili dva dozorci.
Všechny ženy okamžitě ztichly.
Vanessa se rychle narovnala.
„Nic.“
Dozorce se podíval na jídlo na podlaze.
„Nic?“
Mara vstala.
„Shodila mi tác.“
Vanessa se na ni otočila.
„Lžeš.“
Dozorce si prohlédl obě ženy.
„Kamery to vyřeší.“
Vanessa zbledla.
Kamery.
Na okamžik zapomněla, že jídelna byla pod neustálým dohledem.
„Vraťte se do cel,“ řekl dozorce.
Ženy začaly odcházet.
Mara však zůstala stát.
Dozorce ji zastavil.
„Ty také.“
Mara přikývla.
Když odcházela, jeden z dozorců si všiml tetování na jejím krku.
Na první pohled to vypadalo jako obyčejný černý symbol.
Jenže dozorce se zastavil.
„Počkej.“
Mara se