Ještě před jediným dnem se palác ozýval hudbou, smíchem a kroky služebnictva.

Teď však bylo všechno jinak.

Dlouhé chodby byly téměř prázdné. Služebníci mluvili šeptem. Stráže stály bez jediného slova u každých dveří a stovky pochodní osvětlovaly kamenné stěny slabým, mihotavým světlem.

Královna Elara zemřela náhle.

Bylo jí pouhých dvacet šest let.

Ještě večer před svou smrtí seděla u královské tabule, smála se a plánovala slavnost, která se měla konat o několik dní později.

Ráno už byla mrtvá.

Nikdo přesně nevěděl proč.

Lékaři hovořili o náhlém selhání srdce.

Kněží však tvrdili, že její smrt měla hlubší význam.

A král odmítal uvěřit, že jeho mladá manželka odešla bez varování.

Elara nebyla jen královnou.

Byla milovaná lidmi.

Pomáhala chudým, otevírala nemocnice a často chodila mezi obyčejné obyvatele města bez početného doprovodu.

Proto její smrt zasáhla celé království.

Podle dávné tradice nesmělo být tělo zesnulého vládce okamžitě pohřbeno.

Mělo zůstat jednu noc v posvátném chrámu.

Věřilo se, že během této noci bohové rozhodnou, zda duše královny odejde do říše mrtvých, nebo zda jí ještě něco brání opustit svět živých.

Byla proto oblečena do dlouhého červeného roucha.

Na látce se třpytily zlaté výšivky.

Kolem krku měla dynastický náhrdelník, který po staletí nosily královny tohoto rodu.

Na hlavě spočívala těžká zlatá koruna.

Její tvář však zůstala bez koruny téměř dětská.

Klidná.

Bledá.

Jako by spala.

Pozdě večer bylo její tělo přeneseno do hlavního chrámu.

Byla to obrovská kamenná stavba přímo uprostřed palácového komplexu.

Uvnitř stály vysoké sloupy.

Na stěnách byly vytesány obrazy dávných králů a bohů.

Uprostřed místnosti stál kamenný oltář.

Právě tam byla královna položena.

Kolem ní byly zapáleny desítky svící.

A předtím, než se dveře uzavřely, velekněz přistoupil k nejlepším válečníkům království.

Bylo jich dvanáct.

Každý z nich patřil mezi nejzkušenější bojovníky v zemi.

Měli zlaté brnění, kopí a meče.

Jejich úkolem bylo zajistit, aby během noci nikdo do chrámu nevstoupil.

Velekněz se na ně podíval.

„Ať dnes v noci uslyšíte cokoli, dveře neotevírejte.“

Jeden z vojáků se zamračil.

„Cokoli?“

Velekněz přikývl.

„Cokoli.“

„A pokud uslyšíme volání o pomoc?“

Velekněz několik sekund mlčel.

„Ani tehdy.“

Vojákovi přeběhl mráz po zádech.

Nikdo se však neptal dál.

Těžké kamenné dveře se zavřely.

Chrám se ponořil do ticha.

První hodiny probíhaly klidně.

Vojáci stáli na svých místech.

Služebníci odešli.

Král se vrátil do paláce.

Kněží se modlili v sousední místnosti.

Krátce po půlnoci však jeden z vojáků zaslechl zvuk.

Tiché klepnutí.

Otočil se.

Nic.

O několik minut později se zvuk ozval znovu.

Tentokrát jasněji.

Tři údery.

Klep.

Klep.

Klep.

„Slyšel jsi to?“ zašeptal voják vedle něj.

„Ano.“

Oba se podívali na dveře.

Nikdo nic neřekl.

Pak se ozval další zvuk.

Něco se uvnitř chrámu posunulo.

Jeden z vojáků instinktivně sáhl po meči.

„Neotvírejte,“ připomněl jim velitel.

Ticho.

Minuty ubíhaly.

Potom se z chrámu ozvalo něco, co nikdo z nich nedokázal vysvětlit.

Zdálo se, že někdo uvnitř zašeptal:

„Pomoc.“

Vojáci ztuhli.

Jeden z nich se přiblížil ke dveřím.

„Slyšel jsi to?“

„Ano.“

„To znělo jako žena.“

Velitel ho okamžitě chytil za rameno.

„Zpátky.“

„Ale…“

„To byl rozkaz.“

Nikdo dveře neotevřel.

Až do rána.

Když první sluneční paprsky dopadly na střechu paláce, začali se před chrámem shromažďovat lidé.

Přišel král.

Přišli kněží.

Přišli služebníci.

Čekali na poslední rozlučkový obřad.

Velekněz přistoupil ke dveřím.

Podíval se na dvanáct vojáků.

„Byla noc klidná?“

Velitel několik sekund mlčel.

„Ne úplně.“

Velekněz se zamračil.

„Co se stalo?“

„Slyšeli jsme zvuky.“

„Jaké?“

„Klepání.“

„A ještě něco.“

Voják polkl.

„Někdo volal o pomoc.“

Velekněz zbledl.

„Jste si jistí?“

„Ano.“

Velekněz se podíval na krále.

Král nic neřekl.

Jen přikývl.

„Otevřete.“

Dva vojáci uchopili masivní kovové rukojeti.

Pomalu zatlačili.

Kamenné dveře se s těžkým skřípěním otevřely.

A všichni před chrámem zůstali stát v naprostém šoku.

Královna neležela na oltáři.

Její tělo bylo pryč.

Koruna ležela na kameni.

Náhrdelník také.

Ale královna zmizela.

V chrámu nebyly žádné dveře kromě hlavního vchodu.

Nebyla tam žádná tajná chodba.

Žádné okno.

Žádná cesta ven.

A přesto tělo nebylo nikde.

Král zbledl.

„Prohledejte chrám.“

Vojáci okamžitě začali hledat.

Pod oltářem.

Za sochami.

U sloupů.

V každém koutě.

Nic.

Pak jeden z kněží vykřikl.

„Tady!“

Všichni se otočili.

Ukazoval na podlahu před oltářem.

Na kameni byly mokré stopy.

Bosé lidské stopy.

Vedly od oltáře směrem ke dveřím.

Všichni ztichli.

Král se přiblížil.

„Čí jsou?“

Nikdo neodpověděl.

Stopy pokračovaly až k místu, kde během noci stáli vojáci.

A tam končily.

Velitel vojáků zbledl.

„Nikdo kolem nás neprošel.“

Velekněz si klekl.

Dotkl se jedné stopy.

„Jsou čerstvé.“

V tu chvíli se zpoza ch