A když to nedokážeš, budeš pro mě pracovat zadarmo do konce života.“ Netušil však, že jeho krutý žert během několika hodin odhalí tajemství, které může změnit budoucnost celého paláce.

V obrovské hale luxusního paláce se toho dne připravovala velká slavnost. Všude kolem panoval ruch. Služebnictvo běhalo z jednoho konce místnosti na druhý, kuchaři posílali ven první tácy s jídlem, pracovníci leštili stříbrné příbory a dekoratéři upravovali poslední detaily.

Majitel paláce, šejk Rašíd Al-Mansúr, měl večer přivítat desítky významných hostů. Měli dorazit obchodníci, politici, členové vlivných rodin i lidé, jejichž jména se pravidelně objevovala v novinách.

V tomto světě bylo všechno založeno na dojmu.

Každý detail musel být dokonalý.

A právě proto Rašíd nesnášel všechno, co mu připomínalo obyčejný život.

Safija pracovala v paláci už několik let.

Byla tichá, skromná a spolehlivá. Nikdy se nehádala, nikdy se nesnažila získat pozornost a svou práci vykonávala tak pečlivě, že si její přítomnosti většina lidí téměř nevšímala.

Pro některé byla jen další služkou.

Pro Rašída byla neviditelná.

A právě proto si dovolil udělat z ní terč svého žertu.

Toho odpoledne nesla Safija stříbrný podnos přes hlavní halu. Když procházela kolem vysokého pódia, na kterém stála figurína, na okamžik se zastavila.

Na figuríně byly nádherné šaty.

Tmavě červená látka byla posetá jemnými zlatými výšivkami. Každý pohyb světla vytvářel na jejich povrchu nové odlesky. Šaty byly tak drahé, že by za jejich cenu obyčejná rodina mohla žít několik let.

Safija se rozhlédla.

Nikdo se nedíval.

Natáhla ruku a konečky prstů se lehce dotkla látky.

Nebyla v tom závist.

Ani touha šaty ukrást.

Byla to jen obyčejná lidská zvědavost.

Vtom se za ní ozval chladný hlas.

„Dej ty ruce pryč.“

Safija okamžitě ucukla.

Otočila se.

Před ní stál Rašíd.

Jeho tvář byla bez výrazu, ale v očích se mu zračilo pobavení. Za ním stálo několik hostů a mladých žen, které se přišly podívat na přípravy večerní recepce.

„Odpusťte mi,“ řekla Safija tiše. „Nechtěla jsem nic poškodit.“

Rašíd se podíval na šaty.

„Ty možná ne. Ale tvé ruce už se jich dotkly.“

Několik lidí se zasmálo.

Safija sklopila oči.

„Je mi to líto.“

Rašíd však pokračoval.

„Víš vůbec, kolik ty šaty stojí?“

Safija mlčela.

„Samozřejmě, že nevíš.“

Přistoupil blíž.

„Lidé jako ty celý život pracují, a přesto si něco takového nikdy nemohou dovolit.“

V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho.

Safija pevně sevřela podnos.

Nechtěla se hádat. Věděla, že v tomto paláci nemá žádnou moc.

Rašíd si však všiml, že se mu lidé smějí.

A jeho sebevědomí ještě vzrostlo.

„Dobře,“ řekl najednou. „Uděláme z toho zábavu.“

Safija zvedla oči.

„Cože?“

Rašíd ukázal na figurínu.

„Ty šaty se ti tak líbí. Tak si je obleč.“

Některé ženy se začaly smát.

Safija zůstala stát.

„Pane, já…“

„Ne, poslouchej mě.“

Rašíd se usmál.

„Dnes večer se před všemi hosty objevíš v těchto šatech.“

Safija pochopila, že se jí vysmívá.

„A pokud to udělám?“

„Pak si tě vezmu.“

V hale to zašumělo.

Někdo se zasmál ještě hlasitěji.

Safija na něj nechápavě hleděla.

Rašíd pokračoval:

„Samozřejmě nečekám, že se odvážíš. Ale pokud ano, splním svůj slib.“

Pak se odmlčel.

„A pokud ne, budeš pracovat v mém paláci bez platu. Dokud já nerozhodnu jinak.“

Tentokrát už se nikdo nesmál.

Safija pochopila, že to není obyčejný vtip.

Byla to past.

Kdyby odmítla, mohla přijít o práci.

Kdyby souhlasila, všichni by ji zesměšnili.

Rašíd si byl jistý, že zvítězil.

Safija však udělala něco, co nikdo nečekal.

Pomalu se uklonila.

„Dobře.“

Rašíd zvedl obočí.

„Dobře?“

„Ano.“

„Ty si opravdu vezmeš ty šaty?“

Safija se podívala přímo do jeho očí.

„Řekl jste, že pokud je obléknu a vyjdu před hosty, vezmete si mě.“

Rašíd se zasmál.

„Samozřejmě.“

„Tak tedy přijímám.“

Tentokrát se nikdo nezasmál.

Rašíd si myslel, že Safija nepochopila jeho záměr.

Ve skutečnosti však ona přesně věděla, co dělá.

O několik hodin později se palác naplnil hosty.

Hudba hrála, číše cinkaly a všude se ozýval smích. Rašíd stál uprostřed společnosti a užíval si pozornost.

Nikdo z přítomných netušil, co se stalo odpoledne.

Pak se hudba náhle zastavila.

Hlavní dveře sálu se otevřely.

Všichni se otočili.

Do místnosti vstoupila Safija.

Měla na sobě červené šaty.

Vypadala úplně jinak než žena, kterou hosté celé roky míjeli na chodbách.

Její vlasy byly upravené, ale stále působila přirozeně. Neměla na sobě přehnané šperky. Nešla pomalu ani nejistě.

Šla rovně.

S hlavou vztyčenou.

Rašíd ztuhl.

Nečekal, že to skutečně udělá.

Safija prošla celým sálem a zastavila se přímo před ním.

„Takže?“ zeptala se.

Rašíd se snažil zachovat úsměv.

„Co tím myslíš?“

„Splnila jsem svou část dohody.“

Lidé kolem nich začali šeptat.

Safija ukázala na šaty.

„Oblékla jsem si je. Vyšla jsem před hosty. Přesně tak, jak jste požadoval.“