Když Daniel toho rána vyrazil do lesa, vůbec netušil, že se domů vrátí s něčím, co navždy změní jeho život.

Bylo brzké podzimní ráno. Les ležel zahalený v mlze a mezi vysokými stromy se ozýval jen vítr a vzdálené volání ptáků. Daniel žil na samotě už téměř deset let. Pracoval jako dřevorubec, znal každý kout okolního lesa a za svůj život tam viděl téměř všechno.

Tentokrát však narazil na něco, co nedokázal vysvětlit.

Když procházel hustým porostem, zaslechl podivný zvuk.

Nebyl to hlas žádného zvířete, které znal.

Znělo to jako slabé kňučení.

Daniel se zastavil.

Zvuk se ozval znovu.

Tentokrát mnohem blíž.

Odhrnul několik větví a uviděl mezi kořeny starého dubu něco schouleného v listí.

Nejdříve si myslel, že jde o malé zraněné zvíře.

Pak se to pohnulo.

Daniel ustoupil.

Tvor měl čtyři končetiny, dlouhý ocas a tělo pokryté podivnou tmavou srstí. Nebyl to pes. Nebyla to liška. Ani žádné jiné zvíře, které by Daniel dokázal poznat.

Jeho oči však byly nejpodivnější.

Byly velké, téměř černé a upřeně se na něj dívaly.

Daniel zůstal několik sekund stát.

Tvor se nehýbal.

Jen tiše vydával slabé zvuky.

„Co jsi zač?“ zašeptal Daniel.

Samozřejmě nečekal odpověď.

Když se však otočil a chtěl odejít, tvor se pokusil vstát.

Nepodařilo se mu to.

Daniel si všiml krve na zadní noze.

Byl zraněný.

Možná ho napadlo jiné zvíře. Možná ho srazilo auto. Nebo ho někdo záměrně zranil a nechal v lese.

Daniel chvíli váhal.

Věděl, že by měl zavolat odborníky.

Jenže v okolí nebyla žádná záchranná stanice pro divoká zvířata a nejbližší veterinář byl vzdálený téměř dvě hodiny jízdy.

Nakonec udělal něco, čeho později mnohokrát litoval.

Vzdal se opatrnosti.

Svlékl si bundu, opatrně tvora zabalil a vzal ho do náruče.

Tvor se nebránil.

Jen na něj upřeně hleděl.

Daniel ho odnesl domů.

Ještě téhož dne mu vyčistil ránu a připravil malou dřevěnou bednu v garáži.

Netušil, co právě přinesl do svého domu.

První týdny se zdálo, že jde o obyčejné divoké zvíře.

Tvor jedl maso.

Spal většinu dne.

V noci však začínal být neklidný.

Daniel si všiml, že reaguje na zvuky, které on sám vůbec neslyší.

Stačilo, aby se někde v dálce ozval nepatrný zvuk, a tvor okamžitě zvedl hlavu.

Někdy se díval směrem k lesu a vydával zvláštní hluboké zvuky.

Jako by s někým komunikoval.

Daniel si nejprve myslel, že jde o instinkt.

Pak si však všiml něčeho zvláštního.

Tvor se učil.

Velmi rychle.

Po několika měsících dokázal otevřít jednoduchou západku.

Dokázal si zapamatovat cestu po domě.

Poznal Daniela podle kroku.

A dokonce začal reagovat na své jméno.

Daniel mu říkal Nero.

Každé ráno, když vstoupil do garáže, Nero zvedl hlavu a přiblížil se k němu.

Mezi nimi vzniklo zvláštní pouto.

Daniel věděl, že Nero není obyčejný domácí mazlíček.

Přesto si nedokázal představit, co přijde.

Po půl roce začal Nero růst.

A růst velmi rychle.

Daniel si všiml, že jeho tělo získává úplně jiné proporce.

Jeho přední končetiny byly delší.

Drápy se zvětšily.

A jeho oči začaly mít zvláštní jantarovou barvu.

Jednoho večera Daniel otevřel dveře garáže a Nero tam nebyl.

Poprvé za několik měsíců ho nedokázal najít.

„Nero?“

Ticho.

Daniel prošel celý dům.

Pak uslyšel zvuk ze zahrady.

Vyšel ven.

A ztuhl.

Nero stál na kraji lesa.

Byl téměř dvakrát větší než před několika týdny.

Daniel na něj zavolal.

Tvor se otočil.

Na okamžik se zdálo, že se vrátí.

Pak však z lesa zaznělo hluboké zavytí.

Nero okamžitě zvedl hlavu.

A odpověděl.

Danielovi přeběhl mráz po zádech.

V lese nebyl sám.

Nero se rozběhl mezi stromy.

Daniel ho několik minut sledoval.

Pak zmizel.

Vrátil se až druhý den ráno.

A nebyl sám.

Za ním stála další dvě zvířata.

Daniel okamžitě pochopil, že něco není v pořádku.

Nero se postavil mezi ně a dům.

Zvířata za ním byla větší než on.

Daniel se bál.

Ale Nero se k němu otočil.

A tehdy udělal něco nečekaného.

Přišel až k Danielovi.

Položil hlavu k jeho ruce.

Jako by ho uklidňoval.

Potom se otočil zpět k lesu.

Daniel začal chápat, že Nero mu možná celou dobu něco ukazoval.

Nechtěl utéct.

Chtěl mu něco ukázat.

O několik týdnů později se Daniel rozhodl následovat ho.

Šel hluboko do lesa.

Mnohem dál, než se kdy odvážil.

Nero kráčel před ním a každých několik minut se zastavil, aby se ujistil, že Daniel stále jde za ním.

Po téměř hodině dorazili k místu, kde Daniel nikdy předtím nebyl.

Uprostřed hustého lesa se nacházela obrovská skalní stěna.

A v ní byl otvor.

Jeskyně.

Nero vstoupil dovnitř.

Daniel váhal.

Pak uslyšel zvuk.

Slabý.

Podobný tomu, který slyšel onoho prvního dne.

Kňučení.

Daniel vešel dovnitř.

A to, co uviděl, mu vyrazilo dech.

V jeskyni nebyl jeden tvor.

Byly jich desítky.

Malá mláďata.

Dospělá zvířata.

A mezi nimi několik obrovských jedinců.

Všichni se dívali na Daniela.

Najednou pochopil.

Nero nebyl nemocný.

Nebyl opuštěný.

Byl ztracený.

A Daniel ho nevědomky odnesl pryč od jeho smečky.