Toho rána se Anna probudila s tupou bolestí hlavy.

Nejdřív jí nevěnovala pozornost.

Uvařila si kávu, připravila se do práce a snažila se přesvědčit sama sebe, že to během dne přejde.

Nepřešlo.

Naopak.

Kolem poledne už byla bolest tak silná, že nedokázala pořádně přemýšlet.

Seděla u pracovního stolu, dívala se na obrazovku počítače a písmena před jejíma očima začínala splývat.

Kolega si jejího výrazu všiml.

„Anno, jsi v pořádku?“

„Jen mě bolí hlava.“

„Měla bys jít domů.“

Anna se hořce usmála.

Domů.

To slovo v ní nevyvolalo pocit bezpečí.

Doma ji čekal další seznam povinností.

Prádlo.

Úklid.

Vaření.

Nákupy.

A samozřejmě její manžel Viktor, který se poslední dobou stále častěji vracel domů podrážděný a unavený.

Anna už několik měsíců cítila, že se v jejich manželství něco změnilo.

Viktor s ní trávil méně času.

Často někam odcházel.

Když se ho zeptala, kam jde, odpovídal neurčitě.

„Mám něco zařídit.“

„Co?“

„Nic důležitého.“

A jeho matka, paní Galina, se k ní v poslední době chovala ještě podivněji.

Dříve spolu vycházely celkem dobře.

Ale poslední měsíce měla Anna pocit, že ji tchyně neustále sleduje.

Posuzuje.

Hledá chyby.

Kdykoli Anna přišla na návštěvu, Galina si ji prohlížela způsobem, který jí byl nepříjemný.

Anna to přisuzovala stresu.

Možná byla jen přecitlivělá.

Možná byla unavená.

Možná si všechno jen namlouvala.

Toho dne však něco uvnitř ní prasklo.

Zavolala šéfovi.

„Necítím se dobře. Potřebovala bych odejít dřív.“

„Samozřejmě. Odpočiň si.“

Anna si vzala věci a odešla.

Když vyšla z budovy, stála několik sekund na chodníku.

Nevěděla, kam jít.

Domů se jí nechtělo.

A pak si vzpomněla na daču.

Starý dům za městem, který patřil Viktorově rodině.

Kdysi tam jezdili společně.

Grilovali.

Sedávali večer na verandě.

Anna tam milovala ticho.

Jenže poslední rok tam téměř nebyla.

Viktor tam jezdil sám.

Když se ho ptala proč, vždycky odpověděl:

„Potřebuji něco opravit.“

Nebo:

„Musím uklidit.“

Anna si nikdy nemyslela, že by na tom mohlo být něco zvláštního.

Ten den však pocítila zvláštní touhu být právě tam.

„Jen na jeden den,“ řekla si.

Nechtěla Viktorovi volat.

Nechtěla nic vysvětlovat.

Chtěla jen ticho.

Nastoupila do auta a vyrazila.

Cesta vedla mezi lesy.

Podzimní listí pokrývalo krajnice a slunce se občas prodralo mezi větvemi.

Anna postupně cítila, jak z ní napětí opadává.

Po několika kilometrech se jí dokonce ulevilo od bolesti hlavy.

Když zbývaly poslední tři kilometry, vypnula rádio.

Chtěla slyšet jen zvuk motoru.

Dva kilometry.

Jeden.

Pak se mezi stromy objevila známá cesta.

A nakonec stará brána.

Anna se usmála.

Jenže úsměv jí okamžitě zmizel z tváře.

Brána byla otevřená.

To bylo zvláštní.

Viktor jí vždycky připomínal, že ji musí zamykat.

Anna zpomalila.

Zaparkovala několik metrů od domu.

Vystoupila.

V tu chvíli si všimla další věci.

Vchodové dveře byly také otevřené.

Anna zůstala stát.

Srdce se jí rozbušilo.

„Viktore?“

Žádná odpověď.

Možná je tady.

Možná přijel dřív.

Ale proč jí nic neřekl?

Anna pomalu vešla na pozemek.

Všude bylo ticho.

Pak zaslechla hlas.

Zastavila se.

Byl to mužský hlas.

Viktor.

Anna se instinktivně přikrčila.

Potom uslyšela ženský hlas.

Galina.

Její tchyně.

Anna zůstala stát.

Proč jsou tady spolu?

Přiblížila se k domu.

Hlasy přicházely z kuchyně.

Okno bylo otevřené.

Anna se pomalu přiblížila.

A pak uslyšela větu, která ji přimrazila.

„Už to dál nemůžeme odkládat.“

Viktor.

Anna zadržela dech.

Galina odpověděla:

„Říkala jsem ti, že to musíš udělat co nejdřív.“

Anna se opřela o zeď.

Nerozuměla.

O čem mluví?

Viktor promluvil znovu.

„Ale ona něco tuší.“

Anna ucítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.

Ona?

Mluvili o ní?

„Všimla si, že jsem poslední dobou často pryč,“ pokračoval Viktor.

Galina si povzdechla.

„Tak proč jsi jí to ještě neřekl?“

„Protože nevím, jak.“

Anna měla pocit, že se jí zastavilo srdce.

V hlavě jí začaly vířit desítky myšlenek.

Má Viktor jinou ženu?

Chce se rozvést?

Nebo jde o něco ještě horšího?

„A co když se zeptá na dům?“ ozvala se Galina.

Anna se podívala směrem k oknu.

Dům.

Jaký dům?

Viktor odpověděl:

„Proto jsem chtěl, aby všechny dokumenty byly připravené.“

Anna si zakryla ústa.

Dokumenty?

Jaké dokumenty?

V tu chvíli zaslechla zvuk židle.

Někdo se pohnul.

Anna instinktivně ustoupila od okna.

„Myslíš, že to podepíše?“ zeptala se Galina.

„Bude muset.“

Anna se přestala ovládat.

Ustoupila o několik kroků.

Zakryla si ústa, aby nevykřikla.

Takže je to pravda.

Něco proti ní plánují.

Její vlastní manžel.

Její vlastní tchyně.

A ona o ničem nevěděla.

Anna chtěla okamžitě nastoupit do auta a odjet.

Ale vtom uslyšela další větu.

A ta ji zastavila.

„Vždyť ona na to má právo.“

Galinin hlas byl najednou mnohem tišší.

Viktor odpov