Isabella se tiše podívala na smějící se dav.
Na soudce.
Na státního zástupce.
A nakonec na svého bývalého zaměstnavatele, který seděl v první řadě.
Právě on se smál nejvíc.
Seděl tam v dokonale ušitém obleku, s rukama založenýma na hrudi a výrazem člověka, který si byl jistý, že má všechno pod kontrolou.
Isabella věděla, že se mýlí.
Jen ještě netušil jak moc.
„Deset jazyků?“ zopakoval soudce posměšně. „Slečno, uvědomujete si, že jste před soudem? Tohle není žádné divadlo.“
„Ano, Vaše Ctihodnosti.“
„Tak proč tvrdíte něco tak absurdního?“
Isabella zvedla oči.
„Protože je to pravda.“
V soudní síni se znovu ozval smích.
Tentokrát však Isabella nereagovala.
Nerozčilovala se.
Neobhajovala se.
Jen čekala.
Soudce se podíval do dokumentů před sebou.
„Takže jste pracovala jako překladatelka ve společnosti Global Meridian Solutions?“
„Ano.“
„A tvrdíte, že jste byla zodpovědná za překlady obchodních smluv, mezinárodní komunikaci a interní dokumentaci?“
„Ano.“
„A přesto jste podle obžaloby umožnila, aby společnost přišla o desítky milionů.“
Isabella mlčela.
„Je to tak?“
„Ne.“
Tentokrát se soudce zamračil.
„Ne?“
„Neumožnila jsem to.“
„Tak kdo?“
Isabella se podívala směrem k muži v první řadě.
Její bývalý šéf.
Richard Coleman.
Generální ředitel společnosti.
Muž, který ji před šesti měsíci propustil.
Muž, který ji dnes obvinil z největšího finančního podvodu v historii firmy.
„On,“ řekla Isabella.
V soudní síni se rozhostilo ticho.
Richard se přestal smát.
„Tohle je směšné,“ řekl.
Soudce se na něj podíval.
„Pane Colemane, budete mít možnost vypovídat.“
„Ale ona lže.“
Isabella se otočila.
„Mohu položit otázku?“
Soudce se pousmál.
„Obžalovaná nemůže klást otázky, pokud jí to soud nepovolí.“
„Rozumím.“
Soudce se opřel.
„Ale můžete něco říct.“
Isabella přikývla.
„Děkuji.“
Na okamžik se odmlčela.
„Pane Colemane, když jste mě propustil, řekl jste mi, že jsem jen obyčejná překladatelka.“
Richard se zamračil.
„Ano.“
„Řekl jste mi, že moje práce je nahraditelná.“
„Ano.“
„A řekl jste mi, že pokud se mi to nelíbí, můžu si najít jinou práci.“
„Ano.“
Isabella se usmála.
„Tak jsem si ji našla.“
Richard se zasmál.
„Tohle je absurdní.“
„Opravdu?“
„Ano.“
Isabella se otočila k soudci.
„Vaše Ctihodnosti, mohu požádat o povolení něčeho neobvyklého?“
Soudce zvedl obočí.
„Čeho?“
„Mohu mluvit v jiném jazyce?“
V soudní síni to zašumělo.
Soudce se pousmál.
„Proč?“
„Protože dokument, který je dnes klíčovým důkazem obžaloby, nebyl podle mého názoru správně přeložen.“
Soudce se přestal usmívat.
„Jaký dokument?“
„Příloha číslo 47.“
Státní zástupce okamžitě vstal.
„Vaše Ctihodnosti, obžalovaná se snaží odvést pozornost od podstaty případu.“
„Posaďte se,“ řekl soudce.
Státní zástupce si sedl.
Soudce se podíval na Isabellu.
„Co je s tím dokumentem?“
„Je napsaný v japonštině.“
„A?“
„Oficiální překlad tvrdí, že jde o potvrzení finanční transakce.“
„A není?“
„Ne.“
Richard zbledl.
Isabella se otočila směrem k soudnímu zapisovateli.
„Mohu?“
Soudce chvíli váhal.
Pak přikývl.
Isabella se nadechla.
A začala mluvit japonsky.
Plynule.
Bez jediného zaváhání.
V soudní síni nastalo ticho.
Soudce se přestal usmívat.
Isabella pokračovala.
Potom přešla do korejštiny.
A pak do mandarínské čínštiny.
Následovala španělština.
Francouzština.
Němčina.
Ruština.
Portugalština.
Arabština.
A nakonec angličtina.
Deset jazyků.
Bez poznámek.
Bez přípravy.
Bez jediného zaváhání.
Nikdo se nesmál.
Isabella se podívala na soudce.
„To je deset.“
Soudce pomalu položil pero na stůl.
„Dobře.“
Jeho hlas byl tentokrát úplně jiný.
„Vysvětlete nám tedy, co je v tom dokumentu.“
Isabella se podívala na obrazovku.
„Tento dokument není potvrzením transakce.“
„Co tedy je?“
„Je to instrukce.“
„Jaká instrukce?“
„Příkaz k převodu peněz na účet třetí společnosti.“
Státní zástupce vyskočil.
„Námitka!“
„Na základě čeho?“ zeptal se soudce.
„Obžalovaná není certifikovaný soudní tlumočník.“
Isabella se na něj podívala.
„To je pravda.“
Soudce se zamračil.
„Tak proč jste to uvedla?“
„Protože jsem nikdy netvrdila, že jsem soudní tlumočnice.“
„Řekla jste, že jste lingvistka.“
„Ano.“
„Tak jak víte, co dokument znamená?“
Isabella se otočila směrem k obrazovce.
„Protože jsem ho překládala.“
Richard se pohnul na židli.
„To není pravda.“
Isabella se na něj podívala.
„Překládala jsem ho před osmi měsíci.“
„Nikdy jste ten dokument neviděla.“
„Viděla.“
„Lžete.“
„Ne.“
Soudce zvedl ruku.
„Dost.“
V soudní síni zavládlo ticho.
„Chci vědět, kde jste k tomuto dokumentu přišla.“
Isabella se nadechla.
„Byl součástí interního archivu společnosti.“
Richard se okamžitě ozval.
„To je důvěrný materiál!“
Isabella se otočila.
„Přesně.“
Soudce se na něj podíval.
„Pane Colemane, proč vás to znepokojuje?“
Richard zmlkl.
Isabella pokračov