Natalya Sergejevna se podívala na svého syna takovým způsobem, že Marina okamžitě pochopila, že se schyluje k něčemu nepříjemnému.

Dmitrij seděl u kuchyňského stolu a mlčky si mazal chleba máslem.

Marina stála u sporáku.

Kira seděla na parapetu a Ilja se opíral o lednici.

Byl obyčejný večer.

Až do chvíle, kdy Natalya položila na stůl složku dokumentů.

„Dmitriji,“ řekla slavnostně, „ve čtvrtek se přijdou podívat na byt.“

Marina se otočila.

„Kdo?“

Natalya se usmála.

„Kupující.“

Dmitrij přestal mazat chleba.

„Jací kupující?“

„Ti, kteří koupí váš byt.“

Nastalo ticho.

Marina se pomalu otočila ke sporáku.

„Promiňte, ale… kdo chce prodat náš byt?“

Natalya se na ni podívala.

„Já.“

Dmitrij odložil nůž.

„Mami.“

„Co?“

„Jak můžeš prodávat náš byt?“

Natalya zvedla obočí.

„Je to byt, ve kterém žiješ. Jsi můj syn. A já myslím na tvoji budoucnost.“

Marina se krátce zasmála.

„Na naši budoucnost?“

„Ano.“

„Tak proč o tom slyšíme poprvé?“

Natalya si povzdechla.

„Protože kdybych vám to řekla předem, začali byste dělat problémy.“

„Protože je to náš byt!“ vyhrkl Dmitrij.

„Přesně,“ odpověděla jeho matka klidně. „A právě proto ho musíte prodat.“

Dmitrij se na ni nechápavě podíval.

Natalya otevřela složku.

„Spočítala jsem to.“

Marina okamžitě pocítila, že se jí sevřel žaludek.

„Co jste spočítala?“

„Všechno.“

Natalya vytáhla několik papírů.

„Dům je malý. Kira už má dvacet let a spí na rozkládací pohovce. Iljovi bude sedmnáct. Za chvíli bude dospělý. Vy dva se tady také sotva vejdete.“

„Máme třípokojový byt,“ řekla Marina.

„Třípokojový, který má malou kuchyň.“

„Ale je náš.“

„To není argument.“

„Proč ne?“

Natalya se usmála.

„Protože já jsem tvoje tchyně a vidím věci zvenčí.“

Marina pomalu zavřela oči.

Dmitrij se snažil zůstat klidný.

„Mami, vysvětli mi jednu věc. Proč bychom měli prodávat byt?“

„Protože je potřeba udělat změnu.“

„Jakou změnu?“

Natalya se opřela.

„Koupím si auto.“

Marina ztuhla.

Dmitrij zamrkal.

„Cože?“

„Auto.“

„Jaké auto?“

„Nové.“

„A proč kvůli tomu prodáváme náš byt?“

Natalya se podívala na syna, jako by položil naprosto hloupou otázku.

„Protože potřebuji peníze.“

„Na auto?“

„Samozřejmě.“

„Mami, ty už auto máš.“

„To staré auto je k ničemu.“

„Je staré tři roky.“

„Tři roky jsou dlouhá doba.“

Marina se otočila.

„A kolik to nové auto stojí?“

Natalya se usmála.

„Dost.“

Kira se najednou objevila ve dveřích.

„Je to to auto, o kterém jsi včera mluvila?“

Natalya se na ni zamračila.

„Jaké auto?“

„To třešňově metalické.“

Ticho.

„S koženými sedačkami,“ pokračovala Kira.

Natalya se narovnala.

„Ano.“

„Takže ty chceš prodat náš byt, abys měla peníze na nové auto?“

„Kiro!“

„Jen se ptám.“

„Ty tomu nerozumíš.“

„Myslím, že rozumím velmi dobře.“

Kira se podívala na otce.

„Tati, to je vážně pravda?“

Dmitrij mlčel.

Natalya okamžitě zaútočila.

„Samozřejmě, že je to pravda. A co je na tom špatného?“

Kira se zamračila.

„Nic. Jen nechápu, proč kvůli tvému autu máme přijít o svůj domov.“

„Protože je to investice.“

„Auto není investice.“

„Ty mě nebudeš poučovat o životě.“

Kira pokrčila rameny.

„Tak se potom nediv, že se ptám.“

Natalya se prudce otočila k Dmitrijovi.

„Dimo.“

Syn zvedl oči.

„Ano?“

„Ty mě přece nenecháš, abych na stará kolena jezdila autobusem.“

Dmitrij zbledl.

Marina se podívala na tchyni.

„Tohle není fér.“

„Co není fér?“

„Tlačit na něj přes pocit viny.“

Natalya se zamračila.

„Já na něj netlačím.“

„Právě jste mu řekla, že pokud vám nekoupí nové auto, nestará se o vlastní matku.“

„To jsem neřekla.“

„Nemusela jste.“

Dmitrij se postavil.

„Mami, žádné auto teď kupovat nebudeme.“

Natalya se na něj podívala.

„Takže mě necháš jezdit autobusem?“

„Máš auto.“

„Staré auto.“

„Funguje.“

„Dimo.“

„Mami.“

„Takže tohle je tvoje vděčnost?“

Dmitrij si promnul čelo.

„Nejde o vděčnost.“

„Samozřejmě.“

Natalya vstala.

„Já jsem tě vychovala. Starala jsem se o tebe. Platila jsem ti školu. Pomohla jsem ti, když jsi byl bez práce. A teď, když něco potřebuji já, mi řekneš ne.“

„Mami, tohle není něco, co potřebuješ.“

Natalya ztuhla.

„Prosím?“

„Potřebuješ auto? Dobře. Ale ne nové za cenu našeho bytu.“

Marina cítila, jak se atmosféra v místnosti mění.

Poprvé se Dmitrij své matce skutečně postavil.

Natalya si toho všimla.

A rozhodla se změnit taktiku.

„Dobře.“

Dmitrij se zarazil.

„Dobře?“

„Ano.“

Natalya se usmála.

„Tak byt prodáme.“

„Ne.“

„Ale právě jsi řekl, že nové auto nechceš.“

„Neřekl jsem, že prodáme byt.“

„A kde tedy vezmeme peníze?“

„Nikde.“

Natalya se otočila k Marině.

„Takže ty souhlasíš?“

Marina se nadechla.

„Ne.“

„Výborně.“

„Nechci prodat byt.“

„Proč?“

„Protože v něm žijeme.“

Natalya se usmála.

„Ale můžete bydlet u mě.“

Marina okamžitě pochopila.

Tohle nebyl plán na auto.

Auto bylo jen záminkou.

„U vás?“ zeptala se.

„Ano.“

„V dvoupokojovém bytě?“

„Ano.“

„Kde bude spát Kira?“

„Na gauči.“

„A Ilja?“

„Na rozkládací posteli.“

„A my?“

Na