Porotci i diváci se mu otevřeně vysmívali. Někteří ho dokonce chtěli okamžitě vyhodit ze studia.
Nikdo však netušil, kdo ve skutečnosti stojí před nimi.
A už vůbec nikdo nemohl předvídat, co se stane ve chvíli, kdy muž položí prsty na struny své kytary.
Moderátor se širokým úsměvem obrátil ke kamerám.
„A teď přichází další soutěžící! Přivítejte ho!“
Ozval se potlesk.
Slabý.
Nejistý.
Po několika vteřinách však téměř úplně utichl.
Ze zákulisí pomalu vyšel muž.
Mohlo mu být něco přes šedesát.
Měl dlouhé šedivé vlasy, neupravené vousy a oblečení, které vypadalo, jako by ho nosil celé roky.
Stará bunda.
Roztrhané džíny.
Obnošené boty.
Přes rameno měl zavěšenou starou kytaru.
Jeho vzhled okamžitě přitáhl pozornost celého sálu.
A potom si lidé všimli něčeho dalšího.
Muž skutečně zapáchal.
Několik lidí v prvních řadách si zakrylo nos.
Jiní se od něj odtahovali.
Moderátorka vedle něj udělala několik kroků dozadu a demonstrativně si zakryla obličej.
„Fuj.“
Publikum se rozesmálo.
„Mám pocit, jako bych právě otevřela popelnici,“ dodala.
Smích zesílil.
Muž stál nehybně.
Nehádal se.
Neprotestoval.
Jen se díval před sebe.
Jeden z porotců se naklonil k mikrofonu.
„Řekněte mi, kdo vás sem pustil?“
Další smích.
„Tohle je talentová soutěž,“ pokračoval porotce. „Ne centrum pro lidi bez domova.“
Několik diváků začalo tleskat.
Jiní vytáhli telefony a začali natáčet.
Kameramani si mezi sebou vyměňovali pohledy.
V zákulisí se producent nervózně otočil k režisérovi.
„Co s tím budeme dělat?“
„Nechte ho chvíli stát.“
„Proč?“
„Nevím.“
„Tak proč ho nezastavíme?“
Režisér chvíli mlčel.
„Protože už teď je to nejsledovanější část dne.“
A měl pravdu.
Během několika minut začali lidé na internetu zveřejňovat krátké záběry.
„Bezdomovec na talentové soutěži.“
„Nejhorší soutěžící v historii.“
„Tohle musíte vidět.“
Nikdo však netušil, že právě tyto posměšné titulky se brzy změní v něco úplně jiného.
Moderátor se otočil k muži.
„Tak co umíte?“
Muž odpověděl klidně:
„Hrát.“
„Na co?“
Muž se podíval na svou kytaru.
„Na tohle.“
Porotce se rozesmál.
„Takže jste přišel zpívat?“
„Ano.“
„A myslíte si, že máte šanci vyhrát?“
Muž pokrčil rameny.
„Nevím.“
„Tak proč jste tady?“
Muž se na okamžik odmlčel.
„Protože jsem něco slíbil.“
V sále nastalo krátké ticho.
Moderátor zvedl obočí.
„Komu?“
Muž se podíval do publika.
„Své dceři.“
Několik lidí přestalo smát.
Porotce však pokračoval.
„A vaše dcera chtěla, abyste přišel do televize?“
Muž přikývl.
„Chtěla, abych zazpíval píseň, kterou jsem napsal.“
„Kde je?“
Muž sklopil oči.
„Už tu není.“
Ticho.
Tentokrát mnohem delší.
Moderátorka se přestala usmívat.
Porotce se opřel do křesla.
„Co tím myslíte?“
Muž sevřel kytaru.
„Zemřela před třemi lety.“
V publiku se ozvalo několik tichých povzdechů.
Muž pokračoval:
„Byla nemocná.“
Nikdo se nesmál.
„A předtím, než odešla, mi řekla, že bych měl jednou vystoupit před lidmi.“
„Proč?“
Muž se pousmál.
„Protože celý život tvrdila, že jsem nejlepší hudebník, kterého zná.“
Jeden z porotců se zasmál.
Tentokrát však nervózně.
„Tak to jste měl přijít trochu upravený.“
Muž přikývl.
„Máte pravdu.“
„Tak proč jste nepřišel?“
Muž se podíval na své ruce.
„Protože jsem poslední tři roky žil na ulici.“
V sále bylo ticho.
„A neměl jsem peníze.“
Moderátor se podíval na produkci.
Muž pokračoval:
„Neměl jsem dům.“
„Neměl jsem auto.“
„Neměl jsem nikoho, kdo by mě sem přivezl.“
„Ale měl jsem tuhle kytaru.“
Zvedl ji.
„A tu jsem nikdy neprodal.“
Porotce se podíval na starý nástroj.
„Proč?“
Muž odpověděl:
„Protože mi ji dala moje dcera.“
Tentokrát se nikdo nezasmál.
Muž pomalu přešel doprostřed pódia.
Sedl si na stoličku.
Kytaru položil na koleno.
Moderátor se podíval na porotu.
„Takže… můžeme začít?“
Muž přikývl.
„Ano.“
Vzal do ruky trsátko.
Ale potom se zastavil.
„Než začnu… chtěl bych něco říct.“
Porotce se zamračil.
„Dobře.“
Muž se podíval do kamery.
„Jmenuji se Gabriel Moreau.“
Několik lidí se v publiku zarazilo.
„Před třiceti pěti lety jsem pracoval jako hudebník.“
Porotce se naklonil dopředu.
„Kde?“
Gabriel se usmál.
„Na tomto pódiu.“
V sále se rozhostilo ticho.
Moderátor zbledl.
„Cože?“
Gabriel ukázal na podlahu.
„Přesně tady.“
„To není možné.“
„Je.“
Jeden z porotců se podíval na produkci.
„Zjistěte to.“
Režisér v zákulisí začal něco hledat na tabletu.
Gabriel pokračoval:
„Před třiceti pěti lety jsem vyhrál první ročník této soutěže.“
Publikum zalapalo po dechu.
Moderátor se otočil ke kameře.
„Tohle je pravda?“
Režisér mlčel.
Potom se ozval hlas z vysílačky.
„Ano.“
V sále se ozval šum.
Gabriel se pousmál.
„Tehdy jsem měl dlouhé vlasy.“
Několik lidí se zasmálo.
„Byl jsem mladý.“
Ukázal na svou kytaru.
„A měl jsem úplně stejnou.“
Jeden z porotců vstal.
„Počkejte.“
Gabriel se na něj podíval.