David Carter ležel na nosítkách v popravčí komoře a zíral na stropní dlaždice nad sebou. Každá z nich byla dokonale stejná, identická s druhou, a za poslední hodinu je spočítal nejméně čtyřicetkrát. Přesně v osmnáct set hodin bude podána smrtící injekce a David Carter přestane existovat. Hodiny na zdi ukazovaly 16:42. Zbývalo mu přibližně sedmdesát osm minut života.

Skrze silné pozorovací sklo seděl soudce Richard Bennett se svým charakteristickým stoickým výrazem a úhledně složenýma rukama na stole před sebou. Během své třicetileté kariéry vedl nespočet případů, ale tento se vždycky zdál jiný. Bennett si byl Davidovou vinou jistý od okamžiku, kdy byly předloženy důkazy. Krvavou potřísněná košile nalezená v kufru Davidova auta. Anonymní tip, který vedl vyšetřovatele k tomu, aby se na manžela podívali blíže. A ze všeho nejhorší bylo svědectví sedmileté dívky, která popsala, jak viděla svého otce dělat její matce hrozné věci.

Soudce Bennett se však nikdy nedokázal zbavit pocitu, že s tímto případem něco není v pořádku. Nebylo tam žádné tělo. Žádná vražedná zbraň. Emily Carterová prostě zmizela jednoho deštivého úterního večera a její manžel byl posledním, kdo ji viděl živou. Z pohledu veřejnosti to stačilo. U soudu to bylo víc než dost.

Davidův zločin byl obžalobou popsán do živých detailů. Muž pohlcený žárlivostí. Manželství, které se rozpadlo kvůli finančním potížím. Násilná konfrontace, která skončila nemyslitelným. Porota jednala pouhé čtyři hodiny, než se vrátila s verdiktem viny. Rozsudek smrti byl vynesen s vážnou vážností, kterou takové příležitosti vyžadují.

Nyní, o sedm let později, měl být tento rozsudek vykonán.

David svou dceru od soudního procesu neviděl. Sophie Carterové bylo teď deset let, byla to mladá dívka, která vyrůstala bez rodičů. Po odsouzení otce byla svěřena do pěstounské péče a David dostával od svého právníka jen sporadické informace o jejím zdraví. Sledoval ji, jak svědčí od stolu obžalovaných, jejím slabým hlasem se třásl, když vyprávěla, čeho údajně byla svědkem. Chtěl křičet, že se mýlí, že ji někdo naučili, ale slova mu uvízla v krku.

Když se vězeňský dozorce zeptal, zda má David nějaké poslední přání, požádal ji jen o jednu věc. Chtěl svou dceru vidět ještě naposledy. Pohlédnout jí do očí a říct jí, že ji miluje. Nějak jí sdělit, že muž, kterého viděla v soudní síni, nebyl ten otec, který jí četl pohádky na dobrou noc a učil ji jezdit na kole.

Dveře do popravčí komory se otevřely v 16:46.

Sophie Carterová pomalu vešla, její drobná postava zastínila ozbrojené stráže, které ji doprovázely. Měla na sobě jednoduché modré šaty, které se zdály být pro chladnou, sterilní místnost příliš tenké. Vlasy měla stažené do culíku a v pravé ruce svírala složený kus papíru. David cítil, jak se mu při pohledu na ni bolestně sevřelo srdce. Tolik vyrostla. Z buclaté holčičky, kterou si pamatoval, se stalo štíhlé, vážné dítě s očima, které v sobě skrývaly hloubku daleko přesahující její věk.

Stráže ustoupily a dovolily Sophie přistoupit k nosítkám. Dozorce jim dopřál minutu o samotě. Byla to malá milost, ale David byl za ni vděčný.

Sophie přešla k otci a podívala se na něj. V jejím výrazu nebyl strach, což Davida překvapilo. Čekal slzy, hněv nebo alespoň nějaký náznak traumatu, které ji muselo pronásledovat roky. Místo toho viděl něco jiného. Něco, co vypadalo téměř jako odhodlání.

„Sophie,“ řekl David chraplavým hlasem po dnech nečinnosti. „Děkuji, že jsi přišla. Chci, abys věděla, že jsem nikdy…“

„Lhala jsem,“ zašeptala Sophie sotva slyšitelně.

David zamrkal a snažil se zpracovat slova. „Co?“

Dívka se naklonila blíž, tvář měla jen pár centimetrů od jeho. „Lhala jsem,“ zopakovala česky a pak přešla do angličtiny. „Všechno jsem si to vymyslel.“

Místnost se kolem nich zdánlivě stáhla. Davidovi hlavě běželo hlavou, snažil se pochopit, co mu dcera říká. „Sophie, nemusíš…“

„Byla jsem nucena,“ pokračovala Sophie klidným hlasem navzdory třesu rukou. „Řekli mi, že když neřeknu, co chtějí, moje matka bude zraněná. Řekli, že ji musím chránit.“

David cítil, jak mu z tváře odtéká krev. „Tvoje matka je mrtvá, Sophie. Je mrtvá už sedm let.“

„Ne,“ řekla Sophie pevně. „Žije.“

Za pozorovacím oknem se soudce Richard Bennett zvedl ze svého místa. Jeho tvář zbledla a tiskl ruce ke sklu, jako by se snažil skrz něj fyzicky dosáhnout. Strážní si vyměnili pohledy, nejistí, jak postupovat.

Sophie sáhla do kapsy a vytáhla zmačkaný kus papíru, který svírala. Rozložila