Sanitka se řítila lesní cestou jako šílená. Roztřesené ruce řidiče svíraly volant, oči měl upřené na prašnou cestu před sebou. Vzadu na lehátku ležel muž, jehož tvář byla popelavě bledá. Kousnutí hadem, kterého zahlédl jen na okamžik, během pár minut změnilo jeho život v boj o přežití. Lékař Martin seděl vedle něj, prsty na krční tepně, a počítal tlukot srdce, který byl čím dál slabší.

Pokud ho do patnácti minut nedostaneme do nemocnice a okamžitě mu nepodáme protijed, ztratíme ho, řekl Martin. Jeho hlas byl klidný, ale uvnitř mu běhal mráz po zádech.

Sanitka byla zaparkovaná na lesní cestě uprostřed ničeho. Kolem nich jen hustá zeleň a ticho, které narušovalo jen bzučení hmyzu. Před několika minutami našli turistu v bezvědomí. Uštknutí hadem, pravděpodobně zmijí nebo něčím mnohem nebezpečnějším, co v těchto končinách nemělo co dělat. Jeho kůže už bledla, dýchání bylo čím dál těžší a každá minuta mohla být jeho poslední.

Zdravotní sestra Klára se podívala na pacienta a tiše se zeptala: Jak dlouho nám zbývá, než se dostaneme do nejbližší nemocnice?

Alespoň třicet minut, odpověděl řidič Pavel, který se právě vrátil od mapy.

Lékař se zamračil. Pak to nestihneme včas.

Na pár vteřin nastalo ticho. Každý z nich věděl, co to znamená. Třicet minut cesty, patnáct minut času. Matematika byla neúprosná. Pak si Pavel vzpomněl na něco důležitého.

Přes řeku je starý most. Kdybychom ho přejeli, mohli bychom cestu zkrátit téměř na polovinu.

Klára okamžitě zavrtěla hlavou. Ale ten most je už dlouho opuštěný. Říká se, že sotva visí.

Vím, odpověděl Pavel. Ale jiná cesta neexistuje.

Lékař se znovu podíval na pacienta. Mužovy rty byly modré. Jeho dech byl mělký. Musíme riskovat, řekl Martin. Pokud pojedeme běžnou trasou, rozhodně se do nemocnice nedostane.

Pavel otočil klíčkem v zapalování. Motor zaburácel. O pár sekund později se znovu rozezněla siréna a auto se řítilo přes savanu. Kola nadskakovala na nerovnostech, vybavení v sanitce cinkalo a rachotilo. Pacient ležel v bezvědomí. Jeho stav se zhoršoval doslova před jejich očima.

Klára neustále sledovala přístroje. Krevní tlak klesá, oznámila. Jeho tělo se vzdává.

Martin položil ruku na mužovu hruď. Vydrž, kámo, řekl tiše. Teď ne. Ještě ne.

Pavel mačkal plyn. Krajina ubíhala. Stromy. Keře. Suchá tráva. A pak se před nimi otevřela široká řeka, která se třpytila v odpoledním slunci. Přes ni vedl stejný starý dřevěný most, o kterém mluvil. Byl úzký, prkna vybělená sluncem a ošlehaná dešti. Nevypadal, že by unesl ani člověka, natož těžkou sanitku.

Nedaleko od břehu klidně pilo několik slonů. Klára si jich všimla jako první.

Co když sloni zaútočí? zeptala se.

Pavel pevněji sevřel volant. Tak doufejme, že to stihneme dřív.

Auto se dál řítilo vpřed. S každou vteřinou se most blížil. Stará prkna vypadala tak opotřebovaná, že bylo divu, že jsou ještě nad vodou. Martin se ohlédl na pacienta. Už nám skoro došel čas, řekl.

Pavel šlápl na plyn. Sanitka vjela na most. Ozvalo se skřípění. Prkna se prohýbala pod jejich vahou. Ale zrovna když se přední kola dotkla prvních prken uprostřed mostu, ozvalo se hlasité prasknutí. Staré dřevo neuneslo váhu. Jeden trám se zlomil, pak druhý. O chvíli později se do řeky zřítila značná část mostu s ohlušujícím rachotem.

Pavel prudce zabrzdil. Auto zastavilo jen pár metrů od díry. Všichni uvnitř ztuhli.

Ne, zašeptala Klára.

Před nimi teď byla jen voda a hromady rozházených prken. Z mostu zbylo jen torzo. Na druhé straně řeky pokračovala cesta do nemocnice. Byla vzdálená jen pár set metrů. Ale dostat se tam bylo nemožné.

Martin sklonil hlavu. Podíval se na pacienta. Ztrácíme ho, řekl. Jeho hlas byl prázdný.

Klára sotva zadržovala slzy. Musí existovat nějaká jiná cesta, řekla.

Není, odpověděl Pavel. Tohle byla naše jediná šance.

V tu chvíli jeden ze slonů zvedl hlavu. Jeho velké uši se roztáhly. Podíval se směrem k sanitce, jako by cítil, že se děje něco neobvyklého. O několik sekund později si vozidla všimli i ostatní členové stáda. Sloni přestali pít. Zvedli choboty. Na okamžik zavládl mezi nimi jakýsi tichý rozhovor.

Pak se stádo pomalu začalo pohybovat vodou. Obrovské siluety se pomalu přibližovaly k místu, kde se zřítil most.

Pavel zbledl. To je všechno, co potřebujeme, řekl nervózně. Nejprve zřícený most, teď rozzuřená stáda.

Klára si zakryla ústa rukama. Co bude dělat? zašeptala.

Martin nemluvil. Sledoval slony, kteří se stále přibližovali. Bylo jich asi deset. Největší samec byl obrovský. Jeho kly byly dlouhé a nažloutlé. Kráčel vpřed s jistotou, která naháněla respekt.

Sloni dorazili k místu, kde se zřítil most. Zastavili se. Podívali se na vodu. Podívali se na trosky. Podívali se na sanitku na druhém břehu.

A pak udělali něco, co všem uvnitř vozu vyrazilo dech.

Největší samec vstoupil do vody. Ostatní ho následovali. Začali chobotem zachycovat plovoucí prkna a trámy. S úžasnou přesností je tahali ke břehu. Nezničili je. Naopak. Začali je skládat na sebe. Jeden trám vedle druhého. Prkno