Když Margaret poprvé pocítila tu zvláštní bolest v podbřišku, byla jí sedmdesát. Bylo to v létě, v den, kdy na její zahrádce rozkvetly slunečnice. Zrovna se shýbala, aby utrhla plevel, a najednou se jí něco uvnitř zachvělo. Nebyla to ostrá bolest. Bylo to spíš zvláštní tupé napětí, jako by se jí v břiše někdo pokoušel protáhnout. Margaret se narovnala, chvíli stála a pak to pustila z hlavy. V její věku se dějí divnější věci. Co je to proti bolesti zad, kterou má každé ráno? Co je to proti unaveným očím, které už nevidí tak ostře jako dřív? Co je to proti samotě, která je nejhorší ze všech nemocí?

Ale bolest nezmizela. Naopak. V průběhu týdnů se začala vracet. Nejprve jednou za čas. Pak častěji. Pak téměř každý den. Margaret si našla nový rytmus. Ráno, když vstala, bolest nebyla. Ale kolem poledne, když se najedla, se začala ozývat. Večer, když si lehla do postele, byla nejhorší. Někdy měla pocit, že se jí v břiše něco hýbe. Že tam něco žije. Smála se sama sobě. To jsou ty bláznivé myšlenky staré ženy, říkala si. To jsou ty sny, které si pletete se skutečností.

Její dcera Clara za ní jezdila každý týden. Byla to starostlivá žena, která se o matku bála víc než o vlastní děti. Když viděla, že maminka hubne, že ztrácí barvu z tváří, že už nechodí na ty dlouhé procházky, které milovala, začala naléhat. Mami, musíš k lékaři. To není normální. Ale Margaret jen mávla rukou. V mém věku, říkala, má každý nějakou bolest. To je výsada stáří. Mladí mají energii. Staří mají bolesti. Je to fér.

Clara se nevzdávala. Nosila matce bylinky, doplňky stravy, doporučení od přátel. Nic nepomáhalo. Pak jednoho rána se Margaret probudila a nemohla vstát. Bolest byla tak silná, že se jí dělalo mdlo. Ležela v posteli, dívala se na strop a počítala vteřiny, než to přejde. Nepřešlo to. Clara dorazila kolem desáté. Našla matku bledou, zpocenou, se zaťatými zuby. Okamžitě zavolala sanitku.

V nemocnici Margaret vyšetřili. Krev, tlak, teplota, vše bylo v normě. Lékař, mladý muž s brýlemi a unavenýma očima, se ptal na bolest, na její charakter, na to, kdy začala, na to, jestli se zhoršuje. Margaret odpovídala, jak nejlépe uměla. Ale v jejích odpovědích bylo tolik let, tolik jiných bolestí, že se v nich ztrácela sama. Lékař jí nakonec řekl: Uděláme ultrazvuk. Je to bezbolestné, rychlé. Uvidíme, co se děje.

Margaret souhlasila. Co jiného mohla udělat? Druhý den ráno přišla do ultrazvukové místnosti. Byla to malá místnost s tlumeným světlem, velkým přístrojem a monitorem, který svítil do tmy. Na zdi visel plakát s anatomií lidského těla, který už zažil lepší časy. Margaret si lehla na vyšetřovací stůl. Studený gel jí stékal po břiše. Ultrazvukový technik, muž kolem čtyřiceti let s jemnýma rukama a klidným hlasem, jí řekl, aby se uvolnila. Začal snímat.

Prvních pár minut se nic nedělo. Technik klidně pohyboval sondou, díval se na monitor, zapisoval si poznámky. Margaret ležela a dívala se na ten plakát na zdi. Přemýšlela o tom, jestli si má pořídit novou zahrádku. Přemýšlela o tom, jestli má Clara dost peněz na nové auto. Přemýšlela o tom, jestli je na světě ještě něco, co stojí za to vidět.

Pak si všimla, že se technik zastavil. Jeho ruka, která se do té chvíle pohybovala plynule, ztuhla. Jeho oči se upřely na monitor. Naklonil se blíž. Odstoupil. Naklonil se znovu. Bylo to, jako by hledal něco, co tam být nemělo. Jako by přemýšlel, jestli se na to dívá správně.

Co se děje? zeptala se Margaret.

Technik neodpověděl. Jen sundal brýle, otřel je o svůj plášť, nasadil si je zpět a podíval se znovu. Pak vstal, aniž by jí cokoli řekl, a odešel z místnosti. Margaret zůstala ležet na stole, s gelem na břiše, a nevěděla, co si myslet. Slyšela tlumené hlasy z vedlejší místnosti. Něco jako: To nemůže být pravda. Podívej se na to. To je nemožné.

O několik minut pozdoli se vrátil. Nebyl sám. Měl s sebou ženu v bílém plášti, starší, s šedivými vlasy a ostrýma očima. Představila se jako primářka radiodiagnostického oddělení. Podívala se na monitor. Pak se podívala na Margaret. Pak se podívala zpět na monitor. Její výraz se změnil. Nebyl to údiv. Bylo to něco mezi obdivem a úžasem. Margaret už to nevydržela.

Řekněte mi konečně, co se děje, vyhrkla. Mám rakovinu? Mám nádor? Mám zemřít? Řekněte to rovnou. Nejsem dítě.

Primářka se na ni podívala. Pak se usmála. Nebyl to úsměv, který by říkal: Je to vážné. Byl to úsměv, který říkal: To se nedá vysvětlit. Pak promluvila.

Paní Margaret, řekla, já nevím, jak vám to říct. Dělám tento obor třicet let. Viděla jsem nádory, cysty, vnitřní krvácení, anomálie, které byste nevěřila. Ale tohle… Tohle jsem ještě neviděla.

Co? vykřikla Margaret. Co jste neviděla?

Primářka se otočila