Každý na městském trhu toho muže znal. Nebyl to žádný zákazník. Nebyl to žádný prodavač. Byl to jen stín, který se procházel mezi stánky a jehož přítomnost naháněla hrůzu. Jmenoval se Viktor. Bylo mu kolem třiceti let, měl svaly, které nikdy nepracovaly, a úsměv, který byl spíš varováním než projevem přátelství. Posledních několik let se stal postrachem všech, kdo si na tomto trhu vydělávali na chléb. Chodil od stánku ke stánku, natahoval ruku a říkal svůj podíl. Nikdo nevěděl, na základě jakého práva to dělá. Nikdo nevěděl, proč ho nikdo nezastaví. Všichni věděli jen jedno. Kdo nezaplatí, toho postihne neštěstí.

Někomu záhadně zmizelo zboží. Jiným se rozbila okna v krámě. Někomu se ztratil pes. Někomu shořel stánek. Nikdy se nedokázalo, že by za tím byl Viktor. Nikdy se nenašel svědek, který by byl ochoten svědčit. Nikdy nebyl dostatek důkazů. A tak Viktor pokračoval. Každý týden. Každý pátek. Jeho okruh byl vždy stejný. Začínal u masných stánků, kde bylo nejvíce peněz, pokračoval k zelinářům a končil u starých žen, které prodávaly bylinky a koření. Ty dostávaly nejmenší část, protože věděl, že víc nemají.

Ten pátek byl stejný jako každý jiný. Trh žil svým rušným životem. Lidé se procházeli mezi stánky, vybírali ovoce, zeleninu, pečivo. Vůně čerstvého chleba se mísila s vůní pečeného masa a zemitou vůní brambor. Prodavači volali na zákazníky, smlouvali, usmívali se. Byl to obyčejný den. Nikdo netušil, že se změní v den, na který nikdo nikdy nezapomene.

Mezi prodavači seděla Markéta. Bylo jí sedmdesát dva let. Bydlela sama v malém domku na okraji města, její děti žily daleko a psaly jen o Vánocích. Každé ráno vstávala před úsvitem, šla na svou malou zahrádku, kde pěstovala rajčata, okurky, papriky, ředkvičky a bylinky. Pracovala na ní od jara do podzimu. Zalévala, plela, hnojila, chránila před škůdci. Její ruce byly pokroucené artritidou a záda ji bolela z každého ohnutí, ale nikdy si nestěžovala. Trh byl její jediný příjem. Jediný způsob, jak zaplatit za léky, za jídlo, za elektřinu. Když se jí nedařilo prodat, nejedla.

Ten den měla obzvlášť smůlu. Do oběda prodala jen pár ředkviček a jednu misku bylinek. Zákazníků bylo málo. Ti, co přišli, vybírali jen to nejlevnější. Markéta seděla za svým dřevěným pultem, počítala drobné mince v kapse a doufala, že odpoledne přijde více lidí. Když zvedla hlavu, uviděla ho.

Viktor se procházel mezi stánky. Jeho postava se tyčila nad davem. Jeho ruka se natahovala k prodavačům, kteří mu poslušně dávali peníze. Nikdo se neodvážil odporovat. Nikdo neřekl ani slovo. Když se blížil k Markétě, její srdce se sevřelo. Věděla, co přijde. Věděla, že nemá co dát. Věděla, že to nebude mít dobrý konec.

Viktor zastavil před jejím stánkem. Jeho oči přejely po jejím zboží. Bylo to pěkné zboží. Čerstvé. Pečlivě vypěstované. Pečlivě očištěné. Markéta do toho dala své srdce. Ale Viktora to nezajímalo.

Tak, babičko, řekl s úšklebkem. Dej mi můj podíl.

Markéta si těžce povzdechla. Její ruce se třásly, když sáhla do kapsy. Vytáhla pár drobných mincí. Bylo toho tak málo, že by to Viktorovi nestačilo ani na pivo.

Viktore, řekla tiše. Prosím tě. Dnes jsem neprodala skoro nic. Od rána tu nebyli skoro žádní zákazníci. Tohle je všechno, co mám. Když ti to dám, nebudu mít na chleba.

Viktor se zamračil. To mě nezajímá, řekl. Já si své beru. A beru si své každý týden. To je domluva.

Ale já opravdu žádné peníze nemám, opakovala Markéta. Její hlas se lámal. Podívej se na to zboží. Všechno je ještě na pultě. Nikdo nic nekoupil.

Viktor se podíval na zboží. Pak zpět na Markétu. Jeho oči byly chladné. Tak si od někoho půjč, řekl.

Stará žena se na něj podívala s hořkým úsměvem. Od koho? řekla. Vždyť tys už vzal peníze od všech ostatních. Od koho bych si měla půjčit? Od tebe?

Viktor zatnul pěsti. Jeho tvář zrudla hněvem. Byl to hněv člověka, který není zvyklý na odpor. Byl to hněv člověka, který si myslí, že mu všechno patří. O tvé problémy se nestarám, řekl. Zaplať, nebo budeš litovat.

Markétě se zaleskly oči. Slzy jí stékaly po vrásčitých tvářích. Nemůžu ti dát, co nemám, zašeptala.

Viktor na ni několik vteřin zíral. Mlčel. Jeho hrudník se zvedal a klesal. Všichni kolem ztichli. I ostatní prodavači přestali obsluhovat. Všichni čekali, co se stane. Pak se Viktorova tvář zkřivila. Nebyl to už výraz vzteku. Byl to výraz nenávisti.

Takže si se mnou hraješ, řekl.

A pak to začalo.

Prudce popadl bednu rajčat. Byla to dřevěná bedna, kterou Markéta vlastnoručně sestavila. Byla v ní rajčata, která sbírala celé dopoledne. Každé z nich byla malá pečlivě pěstovaná kulička štěstí. Viktor bednu zvedl a převrátil ji. Rajčata se vysypala na zem. Některá se rozbila. Jiná se od