Všechno působilo dokonale uspořádaně — bílé lilie kolem rakve, černé obleky hostů, drahé svíce a vdovec Edgar Vail stojící s hlavou lehce skloněnou, jako muž zlomený tragédií.

Jen jedna osoba do toho obrazu nezapadala.

Rose.

Služebná, kterou většina hostů sotva znala jménem.

Stála stranou, bledá, neklidná, a už několik minut upírala pohled přímo na rakev. Její ruce se třásly tak silně, až jí zbělely klouby.

Protože ten zvuk slyšela znovu.

Slabé škrábání.

Tiché údery.

Jako by někdo uvnitř bojoval o dech.

Rose cítila, jak jí srdce buší až v krku.

Ne.

To nebylo možné.

Vivian byla přece mrtvá.

Doktor to potvrdil.

Edgar to oznámil.

Pohřeb byl připraven během dvou dnů.

Příliš rychle.

A právě to jí od začátku připadalo špatně.

Vivian se smrti bála. V posledních týdnech byla vyděšená, často zamykala dveře ložnice a několikrát Rose řekla něco, co jí teď znělo v hlavě stále hlasitěji:

„Kdyby se mi něco stalo… nevěř Edgarovi.“

Tehdy to Rose nechápala.

Teď ano.

Další rána zevnitř rakve.

Tentokrát hlasitější.

Rose prudce zvedla hlavu.

Nikdo jiný nereagoval.

Hosté dál poslouchali kněze.

Jako by ten zvuk slyšela jen ona.

Pak si všimla něčeho dalšího.

Víko rakve.

Pohnulo se.

Jen nepatrně.

Ale dost.

Rose ucítila ledový mráz v zádech.

Bez přemýšlení vyběhla vpřed.

„Zastavte obřad!“ vykřikla.

Lidé šokovaně ustoupili.

Edgar okamžitě zbledl.

„Co to děláte?!“ zařval.

Rose už ho neposlouchala.

Vedle květin stála malá pila určená pro pracovníky pohřební služby. Popadla ji a vrhla se k rakvi.

První řez projel dřevem.

V sále vypukl chaos.

Několik lidí vykřiklo.

Ženy začaly ustupovat dozadu.

„Zbláznila se!“ křičel někdo.

Edgar se rozběhl přímo k ní.

Tentokrát už na jeho tváři nebyl smutek.

Jen čistá panika.

„Okamžitě přestaň!“ zařval a chytil ji za rameno.

Rose se vytrhla.

„Ona je naživu!“ vykřikla.

Ta věta místnost doslova zmrazila.

Několik mužů se zastavilo v půli kroku.

Kněz zmlkl.

Ozvalo se další tlumené bouchání.

Tentokrát ho slyšeli všichni.

Edgar ztuhl.

A v tu chvíli lidé pochopili, že Rose není šílená.

Rose pokračovala v řezání víka s takovou silou, až jí krev stékala po prstech. Dřevo konečně prasklo.

Víko se pootevřelo.

A zevnitř se ozval zoufalý nádech.

Několik lidí vykřiklo hrůzou.

Vivian ležela uvnitř.

Živá.

Bledá, slabá, s rozmazaným make-upem a zoufalýma očima plnýma strachu.

První, co udělala, bylo prudké nadechnutí, jako člověk, který se právě vynořil z vody po dlouhém topení.

Celá místnost oněměla.

Jedna žena omdlela.

Kněz ustoupil dozadu a udělal znamení kříže.

Rose okamžitě pomohla Vivian posadit se.

„Jsem tady,“ šeptala jí se slzami v očích.

Vivian se třásla.

Pak pomalu otočila hlavu směrem k Edgarovi.

A ukázala na něj.

„On…“ vydechla slabě. „On mě otrávil…“

V místnosti propukl šok.

Edgar couvl o krok.

„To není pravda!“ vykřikl okamžitě.

Ale jeho hlas už zněl jinak.

Zlomeně.

Vyděšeně.

Vivian se rozplakala.

„Řekl doktorovi, že mám slabé srdce… dal mi něco do čaje… nemohla jsem se hýbat… slyšela jsem všechno… slyšela jsem, jak zavírají rakev…“

Hosté se začali od Edgara vzdalovat, jako by byl nakažený.

Jeden z mužů okamžitě zavolal policii.

Edgar se ještě pokusil utéct.

Ale dva pracovníci pohřební služby ho zadrželi ještě u dveří.

Vivian mezitím svírala Roseinu ruku tak silně, jako by se bála, že když ji pustí, znovu skončí ve tmě.

A Rose si v tu chvíli uvědomila jedinou věc.

Kdyby ten zvuk ignorovala byť jen o pár minut déle, její nejlepší přítelkyně by byla pohřbena zaživa.