Když jsme dorazili domů, Viktor si bezstarostně sundal kabát a zapnul televizi, jako by se nic nestalo.

„Co budeme jíst?“ zeptal se, aniž by se na mě podíval.

Neodpověděla jsem.

Místo toho jsem šla rovnou do pracovny. Otevřela jsem zásuvku, kterou jsem měsíce neotevřela. Byla tam složka. Moje složka. Moje kresby. Moje návrhy.

Ty, které „on“ dnes slavně prezentoval.

Vzala jsem ji do ruky a chvíli ji jen držela. Pak jsem vytáhla telefon.

Vytočila jsem číslo.

„Dobrý večer,“ řekla jsem klidně. „Tady Lena Nováková z technického oddělení. Ráda bych mluvila s ředitelem ohledně racionalizačního návrhu, který byl dnes oceněn.“

Na druhé straně nastalo ticho.

„Ano… jde o to, že ten návrh není práce pana Viktora.“

Podívala jsem se do obýváku. Smál se. Pořád se smál.

„Je můj.“

Druhý den ráno bylo v továrně napětí cítit už u vchodu.

Viktor šel vedle mě, sebevědomý jako vždy. Ještě netušil.

Ale já ano.

Když nás zavolali do kanceláře vedení, poprvé jsem viděla, jak mu z tváře mizí barva.

Na stole ležela moje složka.

„Můžete nám to vysvětlit?“ zeptal se ředitel chladně.

Viktor se zasmál. Nervózně.

„To je nějaký omyl…“

„Není,“ přerušila jsem ho klidně. „Mám originální návrhy, pracovní verze i datované poznámky.“

Ticho.

To stejné ticho jako včera v jídelně.

Jenže tentokrát se nikdo nesmál.

O půl hodiny později už nestál vedle mě jako „vážený člověk“.

Stál tam jako někdo, komu se právě rozpadl obraz, který si tak pečlivě budoval.

Když jsme vyšli ven, snažil se mě zastavit.

„Leno, počkej… já jsem to tak nemyslel…“

Podívala jsem se na něj. Klidně. Bez emocí.

„Ale myslel,“ řekla jsem tiše. „A dnes to konečně všichni viděli.“

Pak jsem se otočila a odešla.

Tentokrát bez něj.