Klára stála na malém venkovském hřbitově, obklopená tichými řadami náhrobků. Vítr si pohrával s listím a v dálce křičeli havrani. Držela si břicho, které se začínalo jemně zakulacovat, a v očích se jí zaleskly slzy. Už to byly tři měsíce, co tragicky ztratila svého manžela Petra.

Petr byl pro Kláru vším – láskou, oporou, nejlepším přítelem. Jeho smrt při autonehodě přišla náhle a zanechala ji samotnou ve světě, který náhle ztratil barvy. A teď tu stála, aby mu pověděla o jejich dítěti. Neměla příležitost mu to říct, než odešel.

„Miluji tě,“ zašeptala směrem k chladnému kameni.

Když se chystala odejít, všimla si něčeho nepatřičného. Přímo na hrobu ležela kožená peněženka. Vypadala opotřebovaně, ale stále pevná. Klára se rozhlédla – nikde nikdo. S váháním ji zvedla a otevřela.

Uvnitř byla fotka. Její srdce vynechalo úder. Na fotce byl Petr, ale ne s ní – byl tam s neznámou ženou a malým chlapcem. Oba ho objímali a smáli se.

Pod fotkou byl složený kus papíru. Rozložila ho a četla:

„Petře, nikdy nezapomeneme. Tvůj syn Jakub a já tě budeme vždy milovat. – Lenka“

Klára cítila, jak se jí podlomila kolena. Syn? Kdo byla Lenka? Proč o nich nikdy neslyšela?

Tisíce otázek jí vířily hlavou, ale místo odpovědí přišel jen studený strach. Petr vždy tvrdil, že děti ještě nechtějí. Byl v tom ale jiný důvod?

Rozhodla se zjistit pravdu. O několik dní později našla adresu Lenkyně podle účtenky ukryté v peněžence. S bušícím srdcem stála před dveřmi malého domku na okraji města. Zaklepala.

Otevřela jí žena asi v jejím věku. Vypadala unaveně, ale krásně, s očima, které nesly stopu smutku. V pozadí bylo slyšet dětský smích.

„Hledáte někoho?“ zeptala se Lenka.

„Jmenuju se Klára,“ řekla tiše. „Myslím, že jste znala mého manžela… Petra.“

Lenka ztuhla. Dlouhé ticho přerušil malý klučina, který přiběhl a chytil se Lenkyniny sukně. Byl neuvěřitelně podobný Petrovi.

„Pojďte dál,“ vydechla Lenka.

Uvnitř domu Klára zjistila pravdu. Petr a Lenka byli spolu před lety, ale jejich vztah skončil, když se Petr přestěhoval za prací. Lenka tehdy netušila, že je těhotná, a když to zjistila, bylo pozdě na kontakt. Petr o Jakubovi nikdy nevěděl.

„Chtěla jsem ti to říct po pohřbu, ale neměla jsem odvahu,“ přiznala Lenka. „Ten den jsem položila jeho peněženku na hrob, protože jsem věděla, že by ji chtěl mít u sebe.“

Klára mlčky poslouchala. V její mysli se mísily bolest, lítost i zvláštní pocit sounáležitosti. Věděla, že má před sebou těžké rozhodnutí.

Když odcházela, ještě jednou se podívala na Jakuba. Chlapec se na ni nesměle usmál a Kláře se rozbušilo srdce.

Možná má i moje dítě právo poznat svého bratra… pomyslela si.

A v tu chvíli se rozhodla, že nenávist nemá místo v jejím životě.