Eva se snažila celou dobu zachovat klid. Kuchyně voněla po pečeném kuřeti s bylinkami, na stole se třpytily skleničky připravené na víno a svíčky vrhaly měkké světlo do místnosti. Byla to její první společná večeře s manželovou rodinou a doufala, že všechno půjde hladce.

„Musí vidět, že se o něj dokážu postarat,“ opakovala si v duchu, když aranžovala talíře. Přesto hluboko uvnitř cítila napětí. Zvlášť kvůli jedné osobě – své tchyni, Olze.

Olga byla vždy neústupná. Podle ní nebyla žádná žena dost dobrá pro jejího syna Marka. A přestože Eva dělala vše, co mohla, pokaždé, když se s ní setkala, cítila na sobě její chladný pohled a slyšela nevyřčená slova: Pro tebe není místo.

Když rodina dorazila, Eva se usmála a přivítala je. Marek byl po jejím boku, pevně ji držel za ruku, aby jí dodal odvahy. Olga vstoupila s kamenným výrazem a rozhlédla se po kuchyni.

„Tak tohle je ta tvoje slavná večeře?“ poznamenala.

Eva se zhluboka nadechla. Nehodlala se nechat vyvést z míry. „Ano, doufám, že vám bude chutnat.“

Večeře začala docela tiše. Rozhovory byly rozpačité, Eva nabízela přídavky a snažila se vytvořit příjemnou atmosféru. Ale Olga se nedala obměkčit.

„Víš, Evo,“ začala náhle a složila příbor s hlasitým cinknutím. „Myslela jsem, že Marek si najde ženu, která bude mít… aspoň trochu úroveň. Tohle…“ ukázala na talíř, „…to je směšné.“

V místnosti ztuhla atmosféra. Eva cítila, jak se jí do očí hrnou slzy, ale rychle zamrkala. Nechtěla dát Olze tu satisfakci.

„Olgo, myslím, že jsi přehnala,“ ozval se Marek.

„Ne, jen říkám pravdu. Ty nejsi NIC, Evo. Nic, co by stálo za to.“

To byla poslední kapka. Eva se zvedla od stolu, srdce jí bušilo a ruce se jí třásly. „Omluvte mě,“ řekla tiše a odešla z místnosti.

Ten večer už nic nebylo jako předtím. Marek byl rozčilený, jeho otec mlčel a Olga seděla na svém místě, jako by se nic nestalo.

Ale ráno přišel zlom. Olga se probudila a našla v telefonu zprávu od Marka:
„Dokud se nebudeš umět chovat k mé ženě s respektem, nebudeš součástí našeho života.“

Olga si uvědomila, že svým chováním neztratila jen tvář, ale možná i syna. Náhle jí došlo, že Eva byla jediná, kdo se k ní od začátku choval s úctou. Pocítila něco, co už dlouho neznala – lítost.

O několik dní později stála před Evinými dveřmi s malou kyticí a váhavým pohledem. „Evo… můžeme si promluvit?“

Eva otevřela, stále opatrná, ale v jejích očích bylo vidět, že je připravená dát šanci novému začátku.