Lena vyrůstala v přísné, ale spořádané rodině. Její rodiče dbali na pověst, tradice a ctili zásady, které považovali za nezpochybnitelné. Když se Lena jako sedmnáctiletá zamilovala do Dmitrije, sousedova syna, netušila, že tato láska se stane začátkem životní zkoušky.

Dmitrij byl okouzlující, inteligentní a ambiciózní. Chodil s Lenou do parku, psal jí dlouhé zprávy plné básní a přísahal, že ji nikdy neopustí. Lena, zaslepená první láskou, mu uvěřila.

Po maturitě se ale jejich vztah začal měnit. Dmitrij měl v plánu studovat na prestižní univerzitě ve městě. Čím víc se blížil odjezd, tím více se vzdaloval.

Jednoho chladného podvečera, kdy slunce zapadalo za holé stromy, se zastavil uprostřed cesty v parku.

„Leno, musíme si promluvit,“ řekl vážně.
„O čem?“ zeptala se s úzkostí v hlase.
„Nemůžu v tomhle pokračovat. Potřebuji se soustředit na budoucnost, na kariéru. Naše láska… mě brzdí.“

Ta slova zasáhla Lenu jako ledová sprcha. Ještě než stačila odpovědět, Dmitrij se otočil a odcházel.

Zůstala stát sama, srdce jí bušilo jako o závod a v hlavě jí zněla jeho poslední slova. Myslela si, že nic horšího už ji potkat nemůže. Ale mýlila se.

O pár týdnů později držela v ruce těhotenský test se dvěma čárkami. V břiše se jí svíral strach, ale i podivný záblesk radosti. Rozhodla se oznámit to rodičům v naději, že ji podpoří.

Mýlila se podruhé.

„Zničila jsi naši čest!“ křičela matka.
„Nejsi už naše dcera,“ dodal otec s kamenou tváří.

Prosila, plakala, slibovala, že se o dítě postará. Ale jejich rozhodnutí bylo neúprosné. Vyhodili ji z domu.

Venku mrzlo. Lena stála před domem s jedním kufrem a očima plnýma slz. Neměla kam jít. Přespávala u známých, brzy si ale našla malý pokoj v podnájmu. Pracovala v kavárně, později jako uklízečka a pak jako prodavačka. Každou vydělanou korunu dávala stranou na nájem a potřeby pro dítě.

Porodila zdravého chlapečka – Alexeje. Když poprvé uslyšela jeho pláč, věděla, že má důvod bojovat. I přes nekonečné směny a únavu nikdy neztratila odhodlání.

Postupem let si Lena vydobyla své místo na světě. Naučila se účetnictví a založila vlastní malý podnik – obchod s dětským oblečením, který se stal oblíbeným v celém městě. Alexej vyrůstal v láskyplném prostředí. Byl zdvořilý, chytrý a ve škole patřil mezi nejlepší žáky.

A pak, po dlouhých 15 letech, rodiče znovu zaklepali na dveře jejího bytu.

Nestáli tam s hněvem, ale s očima plnýma slz a rukama svírajícími květiny. Během těch let je tížilo svědomí, že se odvrátili od vlastní krve. Toužili spatřit svou dceru a poznat vnuka, kterého nikdy neobjali.

Lena otevřela dveře. Byla krásnější než kdykoli předtím – z očí jí vyzařovala síla a sebevědomí. Alexej stál vedle ní v bílé košili a slušných kalhotách. Když je rodiče spatřili, nedokázali zadržet slzy.

„Odpusť nám,“ zašeptala matka, „udělali jsme chybu. Tehdy jsme neviděli, jak jsi silná.“

„A tohle je náš vnuk?“ zeptal se otec a s chvějícími se koleny poklekl před Alexeje.

Chlapec se usmál a podal mu ruku. „Jmenuji se Alexej. Těší mě.“

To, co rodiče uviděli, je srazilo na kolena – nejen v doslovném smyslu, ale i obrazně. Uvědomili si, že dcera, kterou kdysi zavrhli, vychovala syna, na kterého mohou být hrdí.

A Lena? Dlouho mlčela, pak jemně řekla: „Život mě naučil, že rodina není ta, která tě zradí v nejtěžší chvíli, ale ta, kterou si vytvoříš.“