„Zůstaneme tady,“ řekl klidně. „Zavoláme policii.“

„Policii?“ ušklíbl se muž ve sportovní bundě. „A řeknete jim co? Že jste nedobrzdil? Máme kameru. Máme svědky.“

Byla to klasická taktika. Náhlé podříznutí, prudké zabrzdění – takzvaný „brake check“ – a následný nátlak na mimosoudní vyrovnání v hotovosti. Spoléhali na stres, věk oběti a snahu vyhnout se komplikacím.

Nevěděli, že ten „starý muž“ strávil třicet let vyšetřováním podobných podvodů.

Nebyl to jen tak někdo. Byl to bývalý vedoucí oddělení dopravní kriminality krajského ředitelství. Muž, který školil mladé inspektory, jak rozpoznat fingované nehody a organizované pojistné podvody.

Pomalu sáhl do kapsy saka.

Muži instinktivně ztuhli.

Nevytáhl peněženku.

Vytáhl služební průkaz v koženém pouzdře. Starý, ale stále platný jako identifikační doklad bývalého příslušníka.

„Plukovník v. v.,” přečetl si nahlas holohlavý muž, když mu průkaz téměř přiložil k očím. Hlas mu lehce přeskočil.

Důchodce pokračoval věcně:

„Vaše manévrování bylo zaznamenáno mou palubní kamerou. Úmyslné vybrzdění. Neoprávněné zastavení na dálnici. Pokus o vydírání.“

Pak se podíval přes jejich rameno.

„A navíc jste si vybrali velmi špatné místo.“

Z dálky se ozval zvuk sirény.

Muži zbledli.

Starý muž se během jejich křiku nenápadně dotkl tlačítka na telefonu. Nevolal běžnou linku. Měl přímý kontakt na operační důstojníky dopravní policie – bývalé kolegy.

Náhoda tomu chtěla, že hlídka byla jen několik kilometrů odtud. Kontrolovala kamiony.

SUV stálo napříč pruhem. Jejich agresivní gestikulace byla viditelná z dálky.

První policejní vůz zastavil za nimi. Druhý přijel z druhé strany.

„Doklady. Oba vystoupit,“ zaznělo stroze.

Holohlavý muž se pokusil změnit tón. „To je nedorozumění, pane strážníku. Ten pán do nás narazil—“

„Má kamerový záznam,“ přerušil ho důchodce klidně. „A předpokládám, že i dálniční úsek je pokrytý dohledem.“

Jeden z policistů poznal jméno na průkazu.

„Pane plukovníku…“

„Jen občan,“ odpověděl suše starý muž. „Ale doporučuji prověřit jejich předchozí nehody. Vsadil bych se, že to není první případ.“

Kontrola byla rychlá. V databázi se objevily dva podobné incidenty za poslední rok. Vždy prudké brzdění, vždy tlak na hotovostní vyrovnání.

Tentokrát to ale nevyšlo.

Místo peněz přišla pouta.

Když je policisté odváděli, velký muž v kožené bundě se ještě pokusil o poslední výpad:

„Tohle nenecháme jen tak!“

Důchodce zavřel dveře své staré Volha GAZ-24 a odpověděl naprosto klidně:

„To jsem rád. U soudu to bude přehlednější.“

O několik minut později už se provoz opět rozjížděl. Kamion odjel. Sirény utichly.

Starý muž zůstal chvíli sedět za volantem. Ruce už se mu netřásly.

Nešlo o to, že by byl někdo výjimečný. Šlo o to, že zkušenosti nezmizí s věkem. A že někteří lidé si celý život pamatují, jak fungují ti, kteří spoléhají na strach.

Dva muži si toho rána mysleli, že si vybrali snadnou oběť.

Ve skutečnosti zastavili před člověkem, který podobné triky pomáhal rozkládat celé dekády.

A tentokrát už nešlo o „náhradu škody“.

Šlo o trestní spis.