Les pro něj postupně přestal být zaměstnáním. Stal se systémem vztahů. Znal migrační trasy jelenů, věděl, kde hnízdí káňata, kde se po dešti drží voda. Rozpoznal rozdíl mezi přirozeným ohněm po úderu blesku a nelegálním pálením odpadu podle pachu ve vzduchu.

Koncem května, po prudké bouřce, vyrazil zkontrolovat odlehlou rokli. Déšť sice oheň uhasil, ale ve vzduchu zůstával ostrý, chemický zápach. Sestoupil níž a uviděl ohořelou hromadu plastových kanystrů, zbytky syntetické plachty a černou, slehlou zem. Někdo založil oheň a odjel bez kontroly.

A hned vedle spáleniště byl vchod do liščího doupěte.

Okraj byl propadlý, hlína spečená teplem, průchod téměř zavalený. Když se přiblížil, uslyšel zvuk – slabé, vytrvalé škrábání. Ne kvílení. Ne vytí. Spíš instinktivní snahu přežít.

Odhodil batoh, vzal lopatu a začal opatrně odhrnovat zeminu. Pracoval pomalu, aby nenarušil zbytek klenby. Po několika minutách vytvořil dostatečný otvor.

Uvnitř se pohybovaly tři malé hrudky.

Liščí mláďata.

Ještě slepá, třásla se zimou a stresem. Dospělou lišku nenašel. Možná utekla, možná uhynula při prvotním požáru. Nezdržoval se spekulacemi.

Jedno po druhém je vytahoval. Byla teplá, cítil z nich směs mléka a kouře. Dvě měla typickou rezavou srst. Třetí bylo tmavší, téměř dohněda, jako by si z ohně odneslo stín.

Věděl, že jejich šance bez zásahu by byla minimální.

Odnesl je do chaty. Improvizoval inkubaci z dřevěné bedny, starých dek a termoláhví. Konzultoval veterináře z okresního města, který mu poskytl náhradní mléčnou směs a instrukce. První týdny vstával každé tři hodiny. Krmil je injekční stříkačkou, stimuloval trávení, kontroloval teplotu.

Nebral to jako hrdinství. Byla to odpovědnost.

Jakmile otevřela oči, začala zkoumat okolí. Neztrácela plachost, jen si zvykla na jeho pach. Nikdy z nich nedělal domácí zvířata. Nehladil je zbytečně, neučil je reagovat na jméno. Jeho cílem bylo jediné: vrátit je do lesa.

Po několika měsících je postupně vypouštěl do oblasti vzdálené od lidských cest. Sledoval je jen z dálky. Učil je hledat potravu, vyhýbat se otevřeným plochám, reagovat na pach člověka ústupem.

Jednoho podzimního rána zmizela i ta třetí, tmavší.

Lesník se vrátil ke svému rytmu. Roky plynuly.

Pak přišlo sucho.

Ne přirozené letní sucho, ale dlouhé období bez deště. Jehličí bylo křehké, půda tvrdá. Stačila by jiskra.

Jedno odpoledne, když kontroloval severní úsek, si všiml nezvyklého pohybu. Na okraji mýtiny stála liška. Neutekla. Jen se na něj dívala. Tmavší srst, výrazná jizva nad pravým okem – tenká světlá linka, kterou si pamatoval z doby, kdy mládě vytahoval z horké hlíny.

Zamrazilo ho.

Liška se otočila a odběhla pár metrů. Zastavila se. Podívala se zpět.

„To je náhoda,“ zamumlal si.

Ale pak ucítil pach.

Kouř.

Ne silný. Zatím sotva patrný. Přicházel od severovýchodu, z hustého porostu, kde se sucho drželo nejdéle.

Liška znovu popoběhla a zastavila se. Čekala.

Lesník změnil směr.

Postupoval rychleji, než mu věk dovoloval. Kouř houstl. V mělké depresi terénu doutnal pařez – pravděpodobně po zásahu bleskem před několika dny. Pod povrchem se oheň šířil neviditelně, připravený při prvním silnějším větru vystřelit do korun stromů.

Okamžitě začal jednat. Vyčistil okolí, vytvořil provizorní pás bez hořlavého materiálu, použil přenosnou nádrž s vodou, kterou měl v terénním vozidle. Současně vysílačkou kontaktoval kolegy.

Zásah byl rychlý. Oheň byl lokalizován dřív, než se proměnil v katastrofu.

Když se situace uklidnila, rozhlédl se.

Na hranici lesa, mezi kapradím, stála liška. Stejná jizva. Stejný tmavší odstín srsti. Nebyla sama – opodál se mihly další dvě siluety.

Tři.

Nepřišla blíž. Nepřiblížila se jako domestikované zvíře. Jen stála a pozorovala.

Lesník cítil zvláštní tlak na hrudi. Ne romantickou představu o „vděčnosti“. Věděl, že zvířata neuvažují v lidských kategoriích morálky.

Ale také věděl, že predátor reaguje na změny v prostředí citlivěji než člověk. Možná zaznamenala kouř dřív. Možná si spojila jeho pach s bezpečím. Možná šlo jen o instinktivní varování.

A přesto.

Kdyby ji tehdy z rokle nevytáhl, kdyby ji nechal zahynout spolu s ohněm, dnes by tu nestál včas.

Liška se otočila a zmizela mezi stromy.

Lesník zůstal chvíli stát a poslouchal vítr v korunách. Nebyl překvapen tím, že zvířata přežila. Byl zaskočen načasováním. Souhrou.

Zachránil tři slepá mláďata z požáru, protože to bylo správné.

O roky později mu jeden z těch životů možná zachránil celý les.