Dívce, která stála naproti němu, bylo sotva dvacet let. Ruce měla popraskané od práce, voněly mlékem a senem. Každé ráno vstávala ještě před rozbřeskem, aby dojila krávy na statku cizích lidí, a večer se vracela do malého dřevěného domu, kde na ni čekala nemocná matka a prázdná spíž. Otec byl už druhým rokem ve vězení – ne za zločin, ale za dluhy, které nedokázal splatit.

Ve vesnici se o jejich rodině mluvilo potichu. Někdo je litoval, jiný říkal, že si za to mohou sami. Pravda byla prostá: neměli peníze, neměli oporu a někdy neměli ani co jíst. Matčin kašel se s každým měsícem zhoršoval a léky, které by jí mohly pomoci, stály víc, než dívka vydělala za celé týdny práce.

A pak přišel on.

Bohatý statkář. Muž kolem čtyřicítky, oblečený v drahém kabátě, s hodinkami, které by uživily jejich rodinu na několik let. Přijel autem, jaké ve vesnici nikdo neměl. Když vstoupil do domu, rozhlédl se bez překvapení – chudobu znal, jen v ní nikdy nemusel žít.

Posadil se ke stolu a pronesl svou nabídku. Bez nátlaku. Bez vyhrožování. Jen suchá fakta. Lékaři mu prý dali maximálně rok života. Potřeboval dědice. Syna. Za to sliboval všechno: svobodu pro otce, peníze, léčení, jistotu.

Dívka mlčela. V hlavě se jí střídaly obrazy: otec za mřížemi, matka ležící v horečkách, prázdný hrnec na plotně. A proti tomu muž, který mluvil o vlastní smrti s takovým klidem, až z toho mrazilo.

Souhlasila.

Svatba byla rychlá, tichá, téměř bez svědků. Vesničané si šeptali, že prodala sama sebe. Nikdo se neptal, co by dělal na jejím místě.

Nový dům byl velký, chladný a tichý. Dívka se v něm cítila jako cizinec. Statkář se k ní choval zdvořile, až odměřeně. Nikdy na ni nezvýšil hlas. Nikdy se jí ani nedotkl. A to ji zneklidňovalo víc než hrubost.

Svatební noc přišla bez romantiky. Bez vína, bez hudby. Jen ložnice, těžké závěsy a lampa vrhající ostré světlo.

Když muž odešel do koupelny, dívka si všimla dveří, které byly zamčené a schované za skříní. Do té doby si jich nevšimla. Ozval se odtamtud tlumený zvuk. Ne hlas. Spíš dech.

Když se statkář vrátil, všiml si jejího pohledu. Na okamžik v jeho tváři cosi prasklo. Už nebyl klidný. Už nebyl lhostejný.

„Nechoď tam,“ řekl příliš rychle.

To stačilo.

Dívka otevřela dveře.

Uvnitř byl malý pokoj. Postel. Léky. A muž, který vypadal jako on – jen starší, vyzáblejší, připoutaný k přístrojům. Ležel tam a sotva dýchal.

Statkář se zhroutil na židli.

Pravda vyšla najevo v několika větách. Nebyl nemocný on. Byl to jeho bratr. Skutečný majitel majetku. Muž, který už nemohl mluvit, ale stále žil. Sňatek nebyl o roce života. Byl o okamžitém dědici, který by zajistil, že majetek zůstane v jeho rukou, až bratr zemře.

Dívka ustoupila. V tu chvíli pochopila, že nebyla nevěstou. Byla pojistkou. Nástrojem. Způsobem, jak obejít zákon a svědomí.

Ještě té noci si vzala jen to nejnutnější a utekla.

Ráno ji v domě nenašli. Zmizela beze stopy.

A ve vesnici se dodnes říká, že ne každá nabídka, která zachrání rodinu, zachrání i duši.