Byl podzim a lidé měli plné ruce práce. Dny se krátily, noci chladly a každý spěchal, aby měl střechu nad hlavou dřív, než udeří mrazy. Muži zaráželi trámy, ženy utěsňovaly spáry hlínou a mechem, děti nosily kameny k základům. Jen jeden pozemek vypadal, jako by se tam čas zastavil. Uprostřed stál jednoduchý rám potažený silnou plachtou. Bez komína. Bez zdí. Bez jistoty.

Stařec se ale choval, jako by přesně věděl, co dělá. Každý den od rána do soumraku vozil na malém vozíku seno. Balík za balíkem. Suché, lehké, voňavé. Nenosil ho na půdu ani do stodoly. Tahal ho přímo do stanu. Zavřel plachtu, utáhl provazy a šel pro další náklad.

Sousedé se zastavovali, opírali se o ploty a kroutili hlavami.
„To nemůžeš myslet vážně.“
„V zimě tě první vítr připraví o střechu.“
„Až přijde třicet pod nulou, zmrzneš dřív, než se nadechneš.“

Stařec je poslouchal mlčky. Někdy přikývl. Někdy se jen slabě usmál. Nikdy se nehádal. Nikdy nic nevysvětloval. A to lidi dráždilo nejvíc.

Jednou mu někdo řekl otevřeně:
„Až ti bude v lednu zima, nechoď k nám. My tě varovali.“

Stařec se tehdy na chvíli zastavil. Podíval se na muže před sebou a klidně odpověděl:
„Nebudu muset.“

Pak přišla zima. Ne taková, na jakou byli zvyklí. Ne pár mrazivých nocí, po kterých se oteplí. Přišel mráz, který se zakousl do země a nepustil. Nejprve minus dvacet. Pak dvacet pět. A nakonec třicet. V noci teplota klesla ještě níž.

Ve vesnici začaly problémy. Kamenné domy sice stály pevně, ale chlad se plížil dovnitř. Praskaly trámy, okna pokrývala silná vrstva ledu, kamna nestačila. Lidé spali oblečení, děti plakaly zimou a ráno se v kýblech objevoval led.

A tehdy si někdo všiml něčeho zvláštního.

Ze stanu starého muže se nekouřilo. Přesto kolem něj nebyl sníh udusaný od neustálých cest za pomocí. Plachta se nehýbala. Nikdo odtamtud neutíkal. Nikdo neklepal na dveře sousedů.

Jednoho rána se několik mužů odhodlalo a šlo se podívat. Čekali, že najdou promrzlý stan, zřícenou konstrukci, možná i tragédii. Místo toho otevřeli klopu a zarazili se.

Uvnitř bylo ticho. A teplo.

Seno bylo navrstveno od země až ke stropu. Tlusté, suché vrstvy fungovaly jako dokonalá izolace. Tělo uprostřed si udržovalo teplo, vzduch neproudil, mráz neměl kudy proniknout. Stařec seděl zabalený, klidný, živý. Dýchal pomalu. Usmál se.

Tehdy jim to došlo.

Celý podzim se mu smáli, protože soudili podle vzhledu. Viděli hadr místo domu a mysleli si, že chybí rozum. Neviděli ale myšlenku. Neviděli zkušenost. Neviděli ticho člověka, který už dávno pochopil, že přežije ten, kdo se nepřizpůsobí davu, ale přírodě.

Od té zimy se ve vesnici říká jedno prosté pravidlo:
Než se někomu začneš smát, počkej, až přijde mráz. Teprve pak poznáš, kdo opravdu věděl, co dělá.