Julienovi se sevřel žaludek.
„Ne…“ vydechl.
Udělala se mu mdlo. Vzpomněl si na ruce svého syna, jak byly maličké, sotva se mu obtočily kolem prstu, když odjížděl. Tři měsíce staré dítě. Takové ruce neměly být tady. Neměly sahat na studené zdi v temném domě.
O krok ustoupil, ale noha mu uklouzla na prázdné láhvi. Sklo se rozbilo, zvuk se rozlehl domem jako výstřel. Nikdo neodpověděl. Jen ticho. Těžké, dusivé ticho, které křičelo hlasitěji než slova.
Zavolal znovu jejich jména. Nic.
Prošel dál. Nábytek byl pryč. Fotografie ze stěn zmizely, zůstaly po nich jen světlé obdélníky. Dětská postýlka nebyla v ložnici. Ani v obýváku. Kuchyň byla prázdná, lednice odpojená, otevřená, zapáchající zatuchlinou.
Na stole ležel jeden jediný předmět.
Obálka.
Jeho jméno bylo napsané Auréliiným rukopisem. Tím stejným, kterým mu kdysi psala drobné vzkazy do krabičky s obědem. Ruce se mu třásly, když ji otevřel.
„Juliene,
pokud tohle čteš, znamená to, že ses vrátil. Nevím kdy. Nevím v jakém stavu. Ale vím, že budeš mít otázky. A že budeš zuřit. Možná mě budeš nenávidět. Ale prosím tě – dočti to až do konce.“
Papír byl místy zvlněný, jako by na něj kapaly slzy.
„Když jsi odjel, věřila jsem ti. Každý den. Každý týden. Říkala jsem si, že zavoláš zítra. Že se něco stalo s prací. Se signálem. S tebou. Ale měsíce plynuly a nikdo se neozval. Neměla jsem peníze. Neměla jsem rodinu poblíž. Měla jsem jen dítě a dům, který jsem přestávala poznávat.“
Julien klesl na židli, která zázrakem zůstala stát. Písmo se před očima rozmazávalo.
„Louis byl nemocný. Ne vážně. Ale pořád. Horečky. Pláč. Doktoři. Recepty. Dluhy. Čekala jsem, že se objevíš ve dveřích. Každý večer jsem tam stála. Každý večer bylo prázdno.“
List papíru se chvěl.
„Pak přišli oni. Úřady. Banka. Dluhy, o kterých jsem nevěděla. Dům byl napsaný na tebe. Nemohla jsem nic prodat. Nic zachránit. Když nám vypnuli elektřinu, Louis se bál tmy. Držela jsem ho a slibovala mu, že se vrátíš.“
Julien zavřel oči. Rok. Celý rok se neozval. Práce „daleko“. Bez signálu. Bez možnosti zavolat. Tak si to tehdy omlouval. Teď mu to znělo jako výmluva zbabělce.
„Ten otisk na zdi…“ pokračoval dopis, „…to byla noc, kdy jsem pochopila, že musím pryč. Louis plakal, byl horký, neměla jsem světlo, neměla jsem topení. Opřel se o zeď, když jsem ho přenášela. Neutřela jsem to. Nechtěla jsem zapomenout, proč odcházím.“
Julien se rozhlédl po místnosti. Otisky nebyly krvavé. Byly od špíny. Od uhlí z kamen, která tehdy ještě fungovala. Jeho dech se zadrhl.
„Odešla jsem do azylového domu pro matky. Ne proto, že bych tě přestala milovat. Ale proto, že jsem nemohla čekat, až se možná vrátíš. Nemohla jsem riskovat život našeho syna.“
Na konci dopisu byla adresa. A poslední věta:
„Pokud jsi pořád tím mužem, kterého jsem si vzala, najdeš nás.“
Julien zvedl batoh s penězi. Padesát tisíc eur. Najednou vážily jako olovo. Peníze, které měly všechno napravit. Peníze, které přišly pozdě.
Dům zamkl. Poprvé si uvědomil, že to už není domov. Domov byl tam, kde byl jeho syn. A jeho žena, která přežila rok ticha.
O dva dny později stál před nenápadnou budovou na okraji města. Dětský smích se ozýval z otevřeného okna. Ten zvuk mu téměř zlomil kolena.
Aurélie ho uviděla první.
Neusmála se. Ani nekřičela. Jen stála, bledá, s Louisem v náručí. Chlapec byl větší. Živý. Oči měl stejné jako Julien.
„Přišel jsi,“ řekla tiše.
Julien se rozplakal. Ne krásně. Ne důstojně. Jako muž, který pochopil, že některé návraty nejsou návratem domů, ale žádostí o druhou šanci.
A poprvé po roce ticha konečně pochopil pravdu, která ho bude provázet celý život:
že nejděsivější nejsou prázdné zdi domu…
ale prázdnota, kterou v nich zanechá člověk, když odejde a neohlédne se.