Pes se mi motal u nohou, nervózní, cítil můj neklid. Zpoza dveří se ozval tlumený pohyb. Kroky. Zámek.

Otevřela žena. Byla asi v mém věku, s unavenýma očima a tváří, která nesla stejný výraz, jaký jsem poslední měsíc vídala v zrcadle.

„Ano?“ zeptala se opatrně.

Nevěděla jsem, co říct. Slova mi uvízla v krku. Jen jsem se dívala přes její rameno, do chodby, kde visel dětský batoh. Modrý. Se stejným reflexním proužkem, jaký měl Lucas.

„Promiňte,“ vypravila jsem ze sebe. „Já… asi to zní divně. Myslela jsem, že jsem viděla… vašeho syna v okně.“

Její pohled se změnil. Ne v překvapení. V napětí. Jako by tu větu slyšela už dřív. Ustoupila o krok dozadu.

„Pojďte dál,“ řekla tiše.

Vstoupila jsem do domu, který byl zvláštně podobný našemu. Stejné uspořádání. Stejné schody. Jen atmosféra byla jiná. Těžší. Jako by se tu také usadil smutek a odmítal odejít.

„Jmenuji se Hana,“ řekla. „A můj syn… jmenuje se Daniel.“

Z horního patra se ozval smích. Dětský. Jasný. Ten zvuk mě zasáhl jako rána. Protože ten smích… byl téměř stejný jako Lucasův.

Hana si všimla, jak zblednu, a rychle dodala: „Prosím. Vím, že to musí být hrozné. Ale není to on.“

Přikývla jsem. Rozumem. Ale srdce se bránilo.

„Můj syn je adoptovaný,“ pokračovala. „Před měsícem. Z dětského domova.“

Před měsícem.

Sedla jsem si, protože nohy mě přestaly poslouchat. „Náš Lucas…“ hlas se mi zlomil, „…zemřel před měsícem.“

Ticho mezi námi bylo husté. Hana si sedla naproti mně. Dlouho mlčela, pak se nadechla.

„Daniel má bratra,“ řekla pomalu. „Dvojče. Byli od sebe odděleni jako miminka. Jeden zůstal v péči biologické rodiny. Druhý šel do systému. Nikdy jsme nevěděli, co se stalo s tím druhým.“

Svět se mi rozpadal pod rukama.

„To není možné,“ zašeptala jsem. „Lucas neměl bratra.“

„Víte to jistě?“ zeptala se opatrně.

Chtěla jsem říct ano. Samozřejmě. Ale najednou se mi v hlavě vynořily věci, které jsme nikdy neřešili. Těhotenství, o kterém se mluvilo málo. Komplikovaný porod. Dny na JIP. Lékařské termíny, kterým jsem tehdy nerozuměla.

„Můj muž není doma,“ pokračovala Hana. „Ale mám dokumenty. Pokud chcete…“

Chtěla jsem utéct. Zavřít oči. Zapomenout. Ale myšlenka na Ellu, která tvrdila, že viděla Lucase mávat z okna, mě přikovala k místu.

Daniel se objevil ve dveřích.

Byl to on.

Stejný nos. Stejné oči. Stejný způsob, jakým si okusoval spodní ret, když si nebyl jistý. Jen o něco hubenější. A živý.

„Mami?“ řekl Haně. Pak se podíval na mě. „Ahoj.“

Nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Slzy mi tekly po tváři bez kontroly. Ne proto, že bych si myslela, že se mi syn vrátil. Ale proto, že jsem najednou viděla kus něj. Kousek, který svět nezničil.

Daniel se podíval na Hanu. „To je ta paní, co bydlí naproti? Ta holčička mi mává.“

Zatajila jsem dech.

„Moje dcera,“ zašeptala jsem. „Ella.“

Následující týdny byly plné otázek. Testů. Telefonátů. Pravd, které měly zůstat pohřbené. Ukázalo se, že během komplikovaného porodu došlo k chybě. Dvě rodiny. Dvě miminka. Jedno rozhodnutí, které tehdy nikdo nevysvětlil. Lucas měl dvojče. A my o něm nikdy nevěděli.

Daniel nebyl Lucas. Nikdy jím nebude. Ale byl jeho bratr.

Ellu jsme s pravdou seznamovali pomalu. Když Daniela poprvé objala, řekla jen: „On voní trochu jinak. Ale má stejné oči.“

Nezískala jsem syna zpět. To bych si nikdy netroufla říct. Ale ztratila jsem tu prázdnotu, která mě každý den drtila.

Dnes si děti mávají z oken. Někdy jsou spolu na zahradě. Někdy se jen dívají.

A já jsem se naučila jednu věc, kterou mě bolest donutila pochopit:
že láska se nedělí.
Rozšiřuje se.