Ten večer se silnice proměnila v nepřetržitou bílou stěnu. Hustý mokrý sníh se lepil na čelní sklo a stěrače ho jen rozmazávaly do beztvaré kaše. Viditelnost byla mizerná. Jel jsem pomalu, ale zároveň příliš rychle na to, aby to bylo bezpečné. Volant jsem svíral tak silně, až mě bolela zápěstí.

Julia seděla vedle mě. Byla bledá, zpocená, mokré vlasy se jí lepily na čelo. Dýchala přerývaně a oběma rukama si svírala břicho.

„Je to horší,“ zašeptala. „Hodně horší.“

Do termínu zbývaly dva týdny. Lékař nás uklidňoval, že všechno vypadá dobře, že máme čas. Nikdy by mě nenapadlo, že porod začne takhle, uprostřed sněhové bouře, daleko od města, na naší staré dače.

Volali jsme sanitku. Odpověď byla krátká a bez emocí: silnice jsou špatně sjízdné, posádky přetížené, příjezd nejistý. Pokud to zvládneme, máme jet sami.

Viděl jsem značku s omezením rychlosti. Ano, věděl jsem, že jedu rychle. Ale když vedle vás žena křičí bolestí a svírá vám ruku tak silně, až cítíte její nehty v kůži, přestáváte počítat kilometry. Počítáte vteřiny.

Pak se v bílém chaosu objevila modrá světla.

Zastavil jsem. Neměl jsem na výběr.

Inspektor vyšel z budky pomalu, bez spěchu, jako by se šel projít. Vysoký, podsaditý, s výrazem člověka, který si je jistý svou mocí. Zaklepal obuškem na sklo.

„Kam tak spěcháme?“ zeptal se pobaveně. „Závodní dráha je někde jinde.“

„Moje žena rodí,“ řekl jsem okamžitě. „Musíme do nemocnice. Prosím.“

Naklonil se a pohlédl na Julii. Bylo vidět, že sotva dýchá.

„A co to cítím?“ zamžoural. „Alkohol?“

Nelhal jsem. „Dal jsem si jednu skleničku odpoledne. Před několika hodinami. Jsem střízlivý. Teď jde o její život.“

Nenechal mě domluvit.

„Vystupte.“

Stál jsem ve sněhu jen v mikině. Ruce se mi třásly. Ne zimou. Vztekem a bezmocí.

Alkoholový analyzátor ukázal 0,18.

„Překročení rychlosti. Alkohol v krvi. Odebereme vám řidičský průkaz,“ řekl suše, jako by recitoval nákupní seznam.

„Děláte si legraci? Ona rodí! Nechte mě ji aspoň dovézt, pak se vrátím, udělejte se mnou cokoli!“

Pokrčil rameny. „Zákon je zákon.“

„Vezměte ji služebním autem,“ prosil jsem. „Máte ho tady!“

Usmál se. „Nejsem váš řidič.“

Otočil se a vešel zpět do budky.

Zůstali jsme stát na krajnici. Sníh nám bičoval tváře. Objímal jsem Julii vlastním tělem, snažil se ji chránit před větrem. Čas se vlekl. Každá minuta byla nekonečná.

Po téměř půl hodině někdo konečně zavolal sanitku. Přijela pozdě, ale přijela. Tu noc se narodil náš syn. Byl zdravý.

Já jsem však přišel o něco jiného. O víru, že systém má vždycky lidskou tvář.

Uplynul rok.

Život šel dál. Syn rostl, smál se, učil se chodit. Já jsem se vrátil k práci, znovu získal řidičák. Na toho inspektora jsem ale nezapomněl. Ne kvůli pomstě. Kvůli pocitu křivdy, který ve mně zůstal jako trn.

A pak jsem ho znovu uviděl.

Seděl v čekárně nemocnice. Sklopenou hlavu, ruce sepnuté. Vedle něj žena, bledá, vyčerpaná. Lékař vyšel z ordinace a pronesl větu, která změní člověku život během jediné vteřiny.

Potřebovali krev. Okamžitě. Vhodná skupina byla vzácná.

Vstal jsem.

Šel jsem k lékaři a řekl, že ji mám. Bez váhání.

Inspektor se na mě podíval. Poznal mě. Viděl jsem to v jeho očích. Strach, stud, poznání.

Když bylo po všem, přišel ke mně. Hlas se mu třásl.

„Proč?“ zeptal se. „Po tom všem…“

Podíval jsem se na něj a odpověděl klidně: „Protože tehdy jste jednal podle zákona. A dnes jednám podle svědomí.“

Sklonil hlavu. Nic víc říct nemusel.

Někdy není největším trestem pomsta. Někdy je to fakt, že vám někdo ukáže lidskost ve chvíli, kdy si ji nejméně zasloužíte.