Od toho dne žiju v domě, který už není domovem. Je plný věcí, které zůstaly na svých místech, jako by čekaly, až se jejich majitel vrátí. Lucasovy boty stojí u dveří. Jeho batoh visí na háčku. Jeho pokoj je tichý, ale ne prázdný. Prázdno je ve mně.

Každé ráno vstávám automaticky. Dýchám, vařím, mluvím. Ale nic z toho není skutečné. Skutečný je jen ten tlak na hrudi, který se neodvažuje odejít. Skutečné je ticho, které přišlo po jeho smíchu.

Zůstali jsme tři. Já, můj manžel a naše pětiletá dcera Ella. Je to všechno, co mi zbylo. A i tak mám pocit, že se bojím dýchat příliš nahlas, abych o to nepřišla také.

Jedno odpoledne Ella seděla u kuchyňského stolu a kreslila. Pastelky klouzaly po papíře pomalu, soustředěně. Byla nezvykle tichá.

Pak, aniž by se na mě podívala, řekla:
„Mami, viděla jsem Lucase oknem.“

Ztuhla jsem.

„Cože?“ zeptala jsem se příliš rychle.

„Dům naproti,“ pokračovala klidně. „Někdy tam je. Stojí u okna. Mává mi.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi žaludek stáhl. Snažila jsem se dýchat normálně. Řekla jsem si, že je to jen smutek. Dětská mysl hledající útěchu. Fantazie, která se snaží zaplnit díru, již nedokáže pochopit.

„Asi se ti jen stýská,“ řekla jsem a pohladila ji po vlasech.

Nepodívala se na mě. Jen přikývla.

Později jsem si všimla její kresby. Byl to dům. A v okně stál chlapec. Měl krátké vlasy, modré tričko a zvednutou ruku. Přesně tak, jak Lucas mával, když se vracel ze školy a všiml si mě u okna.

Srdce se mi sevřelo tak silně, že jsem musela papír položit zpátky na stůl.

Ten večer jsem seděla u okna dlouho do noci. Dívala jsem se na dům naproti. Světla se postupně zhasínala. Okna zůstala prázdná. Nikdo tam nebyl.

Říkala jsem si, že to nic neznamená. Že smutek umí vytvářet obrazy, které působí skutečněji než realita.

Druhý den ráno jsem šla venčit psa. Byl chladný vzduch a ulice byla téměř prázdná. Neměla jsem v úmyslu se dívat na ten dům. Přísahala bych, že jsem se tomu chtěla vyhnout.

Ale můj pohled tam automaticky sklouzl.

A v tu chvíli jsem ztuhla.

Stál tam chlapec. V okně. Díval se přímo na mě.

Byl identický s Lucasem.

Stejná výška. Stejný tvar obličeje. Stejné vlasy, které si nikdy nechtěl pořádně učesat. Dokonce i ten mírně nakloněný postoj, když se snažil někoho rozpoznat.

Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho musí slyšet celé okolí.

Zvedl ruku.

A pak se závěsy prudce zavřely.

Zůstala jsem stát na chodníku, neschopná pohybu. Pes zatáhl za vodítko, ale já ho necítila. Svět kolem mě se rozmazal.

To, co jsem viděla, nebylo možné.

Celý den jsem byla jako ve snu. Neřekla jsem to manželovi. Neřekla jsem to Elle. Nevěděla jsem, jaká slova by mohla existovat pro něco takového.

V noci jsem nemohla spát. Poslouchala jsem každý zvuk domu. Každé prasknutí. Každý nádech. A v hlavě mi zněla Ellina slova: „Někdy tam je.“

Další den jsem se rozhodla zjistit pravdu. Ne proto, že bych chtěla věřit v zázrak. Ale proto, že jsem potřebovala konečně přestat bláznit.

Zaklepala jsem na dveře domu naproti.

Otevřela mi starší žena. Vypadala unaveně. Překvapeně.

„Promiňte,“ začala jsem roztřeseným hlasem. „Chtěla jsem se jen zeptat… bydlí u vás dítě?“

Zaváhala. Pak pomalu přikývla.

„Můj vnuk,“ řekla. „Přistěhoval se ke mně nedávno.“

„Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se.

Podívala se mi přímo do očí.
„Liam.“

Ukázala na chodbu.
„Je podobný vašemu synovi, že? Už jste dnes druhá, kdo to říká.“

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Když jsem odcházela, pochopila jsem jednu věc: to, co viděla Ella, nebyl duch. Nebyl to návrat mrtvého dítěte. Byl to obraz, do kterého promítala svou bolest.

Ale také jsem pochopila něco jiného.

Smutek si někdy půjčuje tváře, aby mohl dýchat.

A my se s ním musíme naučit žít. Ne proto, že bychom chtěli zapomenout. Ale proto, že i po největší ztrátě svět stále hledá cestu, jak pokračovat dál.