Během čtrnácti dnů opustilo vilu Delcourt, tyčící se nad slunnými kopci Mentonu, třicet sedm žen. Některé odcházely se slzami, jiné s hysterií v očích. Poslední z nich doslova vyběhla branou, halenku měla roztrženou, ruce se jí třásly a barva z vlasů jí stékala po spáncích potem a deštěm.

„Ten dům je prokletý!“ křičela na strážného. „Váš šéf nepotřebuje chůvu. Potřebuje kněze.“

Taxi se rozjelo a zmizelo mezi borovicemi.

Julien Delcourt to sledoval z okna své pracovny v nejvyšším patře. Muž, který vybudoval impérium z ničeho, který dokázal ovládat trhy, investory i konkurenci, stál bezmocně před problémem, který si neuměl spočítat ani koupit. Otočil se ke stolu. Na něm stála fotografie jeho zesnulé manželky Sophie. Usmívala se, obklopená šesti dcerami, které teď připomínaly spíš živelnou pohromu než rodinu.

„Třicet sedm,“ zašeptal. „Bez tebe to nezvládám.“

Telefon zavibroval.
„Pane Delcourte,“ ozval se hlas jeho právníka, „všechny agentury případ uzavírají. Mluví o nestabilním a potenciálně nebezpečném prostředí. Nikdo další už nepřijde.“

Julien zavřel oči.
„Takže žádná chůva.“
„Ne. Ale… možná služebná. Pouze na úklid. Bez kontaktu s dětmi.“

Pomyslel na zničenou zahradu, rozbité hračky, poškrábané zdi a nekonečné ticho, které v domě zůstávalo po každém dalším odchodu.
„Najměte ji,“ řekl tiše. „Je mi jedno koho.“

Na druhém konci města si sedmadvacetiletá Nora Bensalemová svázala vlasy a zavřela knihu o dětské psychologii. Pocházela ze skromné rodiny. Přes den uklízela cizí domy, v noci studovala. Na stole ležel nezaplacený účet a mobil vibroval.

„Naléhavá práce. Velké sídlo. Dvojnásobná mzda. Nástup ihned.“

Podívala se na své obnošené boty a bez váhání odpověděla. Netušila, že žádná žena tam nevydržela déle než jeden den.

Za dokonalou fasádou vily vládl chaos. Zdi byly poškrábané, nádobí nahromaděné, vzduch byl těžký a ticho nepřirozené. Strážný jí otevřel bránu s výrazem soucitu.
„Hodně štěstí,“ řekl.

Julien vypadal zlomeně.
„Jen uklízejte,“ řekl rychle. „Zaplatím vám trojnásobek.“
„Děti hlídat nebudu,“ odpověděla klidně Nora.
„Samozřejmě,“ přikývl, i když věděl, že to slovo už slyšel mnohokrát.

V tu chvíli se shora ozval rámus. Smích. Křik. Kroky. Na schodech se objevilo šest malých dívek. Vlasy rozcuchané, oči tvrdé. Nejstarší se zastavila a zadívala se na Noru.
„Třicet sedm,“ řekla chladně. „Ty jsi další.“

Nora si je prohlédla. Neviděla monstrum. Viděla bolest. Ztrátu. Smutek, který se u dětí proměnil ve vzdor.

„Dobře,“ řekla tiše. „Začnu v kuchyni.“

Žádný strach. Žádné prosby. Žádné rozkazy.

V kuchyni našla fotografii Sophie. Nejprve zdravé, usměvavé. Pak bledé, ležící na nemocničním lůžku. Na lednici visel seznam psaný pečlivým rukopisem: oblíbená jídla každé dcery, poznámky, drobná srdíčka.

Nora pochopila.

Ten dům nebyl prokletý. Byl zlomený.

Nezvyšovala hlas. Netrestala. Neuklízela jen špínu, ale i napětí. Vařila podle seznamu. Nechala dívky mluvit, i když mlčely. Když křičely, zůstala klidná. Když se snažily vyprovokovat další odchod, nikam nešla.

Poprvé po dlouhé době vila ztichla přirozeně.

O tři dny později Julien stál ve dveřích a díval se, jak jeho dcery sedí u stolu. Nehádaly se. Smály se. Jedna z nich Noru objala.

„Zůstaneš?“ zeptala se nejmladší.

Julien poprvé po měsících neměl odpověď připravenou.

Protože někdy není potřeba další odborník, další smlouva nebo další peníze.

Někdy stačí člověk, který se nebojí zůstat.