Damien si vždy myslel, že lidé zůstávají tím, kým byli v okamžiku, kdy je opustíme. Jako by čas pracoval jen pro něj. Sedm let po rozvodu se cítil vítězně: úspěšný, bohatý, obdivovaný. Když toho dne vstoupil do luxusního obchodního centra, byl si jistý, že svět se stále točí správným směrem.

A pak ji uviděl.

Apolline klečela na chladné podlaze a pomalými, pečlivými pohyby stírala šmouhy od bot. Vlasy měla stažené do jednoduchého uzlu, pracovní uniforma byla čistá, ale nenápadná. Na první pohled působila jako součást prostředí, kterou lidé míjejí bez povšimnutí. Jen její pohled se na okamžik zastavil na výloze před ní.

Za sklem visely šaty, které působily jako umělecké dílo. Jemná látka, precizní střih, elegance, kterou si nemohl dovolit každý. Damien si všiml, jak se na ně dívá, a koutky úst se mu samy od sebe zvedly do známého, povýšeného úsměvu.

Přistoupil blíž, s Candice Rican zavěšenou na paži, a promluvil hlasem, který byl přesně tak ostrý, jak si pamatovala.

„Můžeš se dívat, jak chceš,“ řekl. „Ale nech to být. Nikdy nebudeš dost roztomilá, abys tohle nosila.“

Čekal reakci. Stud. Vztek. Slzy. Něco, čím by si potvrdil vlastní nadřazenost.

Apolline však neřekla nic.

Sklonila se, sebrala papírky, které před chvílí bezmyšlenkovitě odhodil na zem, a klidně je položila na okraj koše. Ne proto, že by musela. Ale proto, že to místo respektovala.

„Nech si je,“ dodal posměšně. „Budeš je potřebovat víc než já.“

Ten klid ho zneklidnil. Žádná obrana. Žádné ponížení. Jen tichá, pevná důstojnost, která se nedala zesměšnit.

Candice se zasmála. „Chudá, ale hrdá. Jako vždy.“

V tu chvíli se ale něco změnilo.

Hluk obchodního centra náhle utichl. Lidé se zastavovali. Od hlavního vchodu vstoupili muži v tmavých oblecích, kteří se rozhlíželi s profesionální přesností. Za nimi kráčel tým novinářů, kamery připravené, mikrofony zdvižené. Atmosféra se napjala, jako by se mělo stát něco důležitého.

Jeden z mužů se zastavil přímo před Apolline.

S úctou, která byla v tom prostředí neobvyklá, se lehce uklonil. „Madam, všechno je připraveno. Prezentace začíná za tři minuty.“

Vchod se ponořil do ticha, které bylo téměř fyzicky hmatatelné.

Damien zbledl. Jeho sebejistota se rozpadla v jediném okamžiku.

„Madam… Apolline?“ vypravil ze sebe, hlas se mu zlomil.

Ona se narovnala, pomalu sundala rukavice a klidně přikývla.

Už nebyla součástí pozadí.

Byla ženou, kvůli níž se celé centrum zastavilo.

Ukázalo se, že šaty ve výloze nebyly náhodné. Byly její. Návrh, který se měl toho dne představit světu. Značka, kterou sedm let budovala v tichosti, bez potřeby dokazovat cokoli lidem, kteří ji kdysi přehlíželi. Pracovala všude, kde bylo potřeba, ne proto, že by musela, ale proto, že chtěla zůstat nohama na zemi.

Damien stál bez hnutí, zatímco novináři mířili objektivy k ženě, kterou kdysi považoval za slabou. Teprve teď si uvědomil, že nikdy nepoznal její skutečnou sílu. Zaměnil ticho za prázdnotu. Pokoru za porážku.

Apolline prošla kolem něj, aniž by zpomalila krok.

Poprvé za sedm let pochopil, že ji neztratil kvůli okolnostem.

Ztratil ji proto, že ji nikdy doopravdy neviděl.