Projekt, který se táhl týdny, se konečně blížil k uzávěrce a já neměla na výběr. Když jsem mu ráno syna předávala, působil klidně. Usmíval se, slíbil, že si udělají filmový večer, že objednají pizzu, že všechno zvládne. Přikývla jsem, i když někde hluboko ve mně zůstával známý stín pochybností.

Není to špatný otec. Umí být pozorný, dokáže si se synem hrát celé hodiny, stavět složité lego konstrukce a vymýšlet příběhy na pokračování. Ale jeho slabinou je důslednost. Čas pro něj plyne zvláštním způsobem. Povinnosti se rozplývají, pokud nejsou okamžitě před očima. Právě proto jsme se kdysi tolik hádali.

Celý den jsem v práci kontrolovala telefon. Každých pár minut jsem nenápadně rozsvítila displej pod stolem. Žádná zpráva. Žádná fotografie z večeře, žádné „všechno v pohodě“. Kolem šesté jsem mu napsala, jestli je vše v pořádku. Bez odpovědi. V sedm jsem zavolala. Telefon vyzváněl dlouho, pak spadl do hlasové schránky.

Začala jsem cítit tlak v žaludku. Ne konkrétní strach, spíš ten plíživý, iracionální proud představ. Co když usnul a syn je vzhůru? Co když zapomněl zamknout dveře? Co když se něco stalo a nikdo mi nedal vědět?

V devět večer jsem už nedokázala sedět u počítače. Práci jsem odeslala v nedokončené podobě a vyběhla z kanceláře. Cestou jsem znovu volala. Nic.

Silnice byly téměř prázdné. Řídila jsem rychleji, než bych měla. Myšlenky se vracely k drobným detailům z minulosti – k tomu, jak jednou zapomněl syna vyzvednout ze školky včas. K tomu, jak nechal hrnec na sporáku bez dozoru. Každá vzpomínka byla jako kapka oleje přilévaná do ohně.

Zahnula jsem za roh jeho ulice a v tu chvíli se mi opravdu zastavilo srdce.

Před domem stálo policejní auto. Modré světlo tiše blikalo, bez sirény, ale dost výrazně na to, aby mi krev ztuhla v žilách. Dveře domu byly otevřené. Na chodníku stálo několik lidí ze sousedství.

Zabrzdila jsem prudce a vyběhla z auta.

„Co se stalo?“ vyhrkla jsem na prvního policistu, kterého jsem uviděla.

Podíval se na mě klidně. „Jste matka chlapce, který tu dnes je?“

Nedokázala jsem odpovědět jinak než přikývnutím.

„Všechno je v pořádku,“ řekl okamžitě. „Nikomu se nic nestalo.“

Ta věta mi projela tělem jako vlna, která na okamžik všechno utlumila.

Ukázalo se, že sousedka zavolala policii, protože slyšela hlasitou hádku. Můj bývalý se pohádal se svým bratrem, který se nečekaně zastavil. Hádka byla hlučná, dveře zůstaly otevřené a sousedka nabyla dojmu, že může jít o domácí násilí.

Policie přijela preventivně.

Vešla jsem dovnitř. Syn seděl na gauči, zabalený v dece, a sledoval pohádku. Když mě uviděl, rozzářil se. „Mami, přijela policie,“ oznámil s lehkým vzrušením, jako by šlo o nečekané dobrodružství.

Bývalý stál opodál, očividně rozrušený a zároveň zahanbený. Telefon měl položený na kuchyňské lince. Vybitý.

„Zapomněl jsem ho dát nabít,“ řekl tiše. „Neuvědomil jsem si, kolik je hodin. Promiň.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak rychle dokáže mysl vybudovat katastrofu z ticha. Policejní auto, otevřené dveře, nezvednutý telefon. Všechny dílky do sebe zapadly do děsivého obrazu, který nebyl skutečný.

Posadili jsme se ke stolu. Policisté odjeli. Bratr zmizel. V domě zůstalo jen ticho a lehká pachuť napětí.

„Vím, že mi úplně nevěříš,“ řekl nakonec bývalý. „A možná máš důvod. Ale snažím se.“

Nebyla to velká omluva ani dramatické prohlášení. Spíš unavené přiznání reality.

Cestou domů syn usnul na zadním sedadle. V jeho tváři nebyla ani stopa po stresu, který jsem si celý večer promítala. Držela jsem volant pevněji, než bylo nutné, a přemýšlela o tom, jak křehká je důvěra mezi dvěma lidmi, kteří už spolu nežijí, ale navždy je spojuje dítě.

Ten večer mě vyděsila představa ztráty kontroly. Ne nad bývalým partnerem, ale nad situací, kterou nemohu ovlivnit. Musím pracovat. On je otec našeho syna. A syn potřebuje oba.

Když jsem ho ukládala do postele, otevřel na chvíli oči a zamumlal: „Mami, táta dělal palačinky. Byly trochu spálené.“

Usmála jsem se poprvé za celý večer.

Panebože. Někdy největší strach vzniká z ticha, ne z reality. A někdy je třeba oddělit skutečné riziko od vlastních obav, jinak nás pohltí scénáře, které se nikdy nestaly.