Nejen vodou nasáklý – byl těžký tím nepřirozeným způsobem, který okamžitě probouzí instinktivní strach. Když jsem ho táhla po kamenech na břeh, ruce se mi třásly a v hlavě mi zněla jediná myšlenka: prosím, ať to není to, co si myslím.

Zámky byly staré, zrezivělé. Jeden z nich byl pootevřený, jako by se Maya ani neobtěžovala ho pořádně zavřít. Klekla jsem si, zadržela dech a zvedla víko.

Uvnitř nebylo tělo.
Ale nebylo to o nic méně děsivé.

Byly tam dětské věci.

Malý růžový svetr. Ošoupané botičky. Plyšový králíček bez jednoho oka. A pod nimi… rodný list. Jméno jsem přečetla hned napoprvé – a v tu chvíli se mi podlomila kolena.

Bylo to jméno mé vnučky.

Té, o které mi Maya a můj syn roky tvrdili, že se narodila mrtvá.

Seděla jsem tam u jezera, promočená, neschopná pohybu, a pomalu mi docházela pravda, která byla horší než jakákoli jiná možnost. To dítě existovalo. Žilo. A někdo se pokusil vymazat každý důkaz, že kdy bylo.

V kufru byly i lékařské zprávy – ne z porodnice, ale z dětského oddělení, s razítky a daty, která se táhla přes několik měsíců po onom „porodu“. A úplně dole, zabalená v igelitovém sáčku, byla USB flashka.

Tu noc jsem nespala.

Druhý den jsem šla rovnou na policii.

Vyšetřování odhalilo něco, co otřáslo celou rodinou: Maya porodila zdravé dítě, ale krátce nato se ukázalo, že holčička má vrozené postižení. Můj syn byl v té době v zahraničí. Maya se rozhodla, že takové dítě „nepatří“ do jejího života. Pomocí známostí v nemocnici fingovala úmrtí novorozence a dítě nelegálně dala do zařízení, aniž by o tom komukoli řekla.

Kufr nebyl náhoda.
Byl to konec krytí.

Flashka obsahovala nahrávky, e-maily, domluvy. Důkazy.

Dnes je Maya obviněná.
Můj syn ví pravdu.
A moje vnučka?

Žije.

Je jí sedm let. Má tmavé oči a miluje plyšové králíky.

A pokaždé, když si vzpomenu na ten hnědý kufr klesající ke dnu jezera, uvědomím si jednu věc: