Pak jsem si ale všimla detailu, který všechno změnil.

Ten kus měl jemnou strukturu, ne hladkou jako zelenina ani ostrou jako plast. A když jsem ho lehce pootočila lžící, objevilo se něco, co mi sevřelo žaludek. Malé zakřivení. A podivně známý tvar.

Okamžitě jsem hrnec odtáhla ze sporáku, i když ještě nebyl zapnutý. Sáček jsem vysypala na talíř, pomalu, opatrně, jako bych se bála, že se toho dotknu. Zelenina se rozkutálela do stran a ten světlý kus zůstal uprostřed.

Byla to zmrzlá část zvířete.

Ne celé tělo. Ne něco velkého. Ale dost jasné na to, aby nebylo pochyb. Malá tlapka. S drobnými prsty. S drápky.

Stála jsem nad kuchyňskou linkou a cítila, jak se mi zvedá žaludek. První instinkt byl couvnout, druhý všechno zahodit, třetí začít přemýšlet, jestli se mi to nezdá. Ale realita byla neúprosná. To, co jsem měla před sebou, nebyla chyba přírody, ale chyba systému.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Minuty, možná déle. Pak jsem automaticky sáhla po telefonu. Vyfotila jsem obsah talíře, obal se šarží a datem výroby, a sáček pečlivě uzavřela do dalšího obalu. Ruce se mi třásly.

Zákaznická linka výrobce reagovala chladně a naučeně. Omluva, slib prošetření, žádost o zaslání produktu. Supermarket nabídl vrácení peněz. Nikdo se ale neptal na to hlavní: jak je možné, že se něco takového dostane do potravin určených k jídlu.

Tu noc jsem nejedla. A ještě dlouho poté jsem nedokázala otevřít mrazák, aniž by se mi vybavil ten obraz. Od té doby pokaždé kontroluji každý sáček, každé balení, každou „obyčejnou“ potravinu.

Protože někdy se horor neskrývá ve filmech ani v temných uličkách. Někdy leží tiše, zmrzlý, mezi hráškem a mrkví, a čeká, až si ho všimnete.