Ještě před šesti měsíci byl Mark silný, sebevědomý muž. Smál se nahlas, plánoval budoucnost, mluvil o cestách, o domě, o stáří, které prý jednou přivítají spolu. Anna mu věřila bez výhrad. Byl její oporou, jejím bezpečím, člověkem, o němž nikdy nezapochybovala. Když on řekl, že všechno bude dobré, skutečně tomu věřila.
A teď ležel na jednotce intenzivní péče. Bílá místnost, ostré světlo, pípání přístrojů. Lékaři mluvili klidně, věcně, téměř chladně. Nemoc postupovala příliš rychle. Dárce se nenašel. Čas se krátil. Nikdo to nevyslovil nahlas, ale Anna to věděla. Konec byl blízko.
„Všechno bude v pořádku,“ zašeptal Mark, když mu tiskla ruku. Jeho hlas byl slabý, ale stále měl ten známý tón jistoty. Anna přikývla. Nechtěla mu brát naději, i když ji sama dávno ztratila.
Vyšla ven. Byl chladný zimní den. Lidé spěchali, mluvili do telefonů, smáli se, hádali. Svět pokračoval, jako by se nic nedělo. Anna se zastavila u zdi nemocniční budovy, opřela se o ni a snažila se popadnout dech. Nohy se jí třásly. Posadila se na lavičku a zakryla si obličej rukama. Slzy přicházely samy, bez kontroly.
Po chvíli se zhluboka nadechla. Věděla, že se musí vrátit domů, že nemůže zůstat sedět na lavičce donekonečna. Zvedla se a udělala pár kroků, když za zdí uslyšela hlasy.
Dvě zdravotní sestry stály opodál, schované před větrem, a netušily, že je někdo poslouchá. Mluvily tiše, unaveně, jako lidé, kteří si potřebují ulevit.
„Je to už třetí tenhle měsíc,“ řekla jedna z nich.
„Vím,“ odpověděla druhá. „A pokaždé stejný scénář.“
Anna se zastavila. Něco v jejich hlasech ji donutilo poslouchat dál.
„Manželka tam sedí, drží ho za ruku, věří každému slovu… a přitom…“
„Pššt,“ přerušila ji druhá sestra. „Tohle by neměla slyšet.“
Annino srdce se prudce rozbušilo. Instinktivně se přitiskla blíž ke zdi.
„Stejně je to šílené,“ pokračovala první. „Když víš, že ten pacient vůbec neměl být na seznamu pro transplantaci. Že jeho dokumentace… no, řekněme, že nebyla úplně čistá.“
„A že někdo jiný kvůli tomu přišel o šanci,“ dodala druhá tiše.
Anna cítila, jak jí vysychá v ústech. Měla pocit, že se jí zastavil dech.
„Ale hlavně,“ pokračovala první sestra po krátké pauze, „že jeho nemoc není úplně… přirozená.“
„Myslíš to, co si myslím?“ zeptala se druhá.
„Ano. Ty testy. Ty léky. Někdo mu je podával dlouhodobě. V malých dávkách. Stačilo to k tomu, aby se nemoc rozjela.“
Anna sevřela ruku v pěst. Hlava se jí zatočila.
„A manželka?“ zazněla otázka.
„Ta o ničem neví. Nebo si to aspoň myslí.“
V tu chvíli se Anna přestala ovládat. Udělala krok vpřed a hlasy náhle zmlkly. Zdravotní sestry se k ní otočily. V jejich očích se objevil strach.
„O čem mluvíte?“ zeptala se Anna chraplavě. „O mém manželovi, že ano?“
Sestry si vyměnily pohled. Jedna z nich zbledla. Druhá se pokusila nasadit profesionální výraz.
„Paní, tohle není místo…“
„Chci pravdu,“ přerušila ji Anna. „Teď.“
Chvíli bylo ticho. Pak jedna z nich tiše řekla: „Neměli jsme o tom mluvit. Ale jsou věci, které nesedí. A vy byste měla vědět, že váš manžel nebyl jen obětí nemoci.“
„Tak čeho?“ zašeptala Anna.
Sestra zaváhala. „Někdo mu dlouhodobě škodil. A podle záznamů měl k lékům přístup jen velmi omezený okruh lidí.“
Anna pochopila dřív, než to bylo vysloveno nahlas. Jediný člověk, který mu léky připravoval každý den, byla ona.
Odstoupila, jako by ji někdo udeřil. V hlavě se jí začaly promítat vzpomínky. Jeho únava. Jeho nevolnosti. Léky, které mu s láskou podávala. Všechno to dělala přesně tak, jak jí řekl. Jak jí vysvětlil. Jak ji požádal.
Najednou si uvědomila děsivou pravdu. Mark věděl. Od začátku věděl. A vedl ji krok za krokem. Ne proto, že by ho chtěla zabít. Ale proto, že on sám měl důvod zemřít.
Dluhy. Pojistky. Tajemství, která po sobě zanechal. A ona – ideální svědek i nástroj zároveň.
Anna se otočila a pomalu odcházela. Nemusela se ptát na víc. Pravda byla příliš jasná a příliš krutá.
Ten den neodešla z nemocnice jen jako žena, která ztrácí manžela. Odešla jako člověk, který pochopil, že celý jejich společný život mohl být pečlivě napsaný scénář. A že ona v něm hrála hlavní roli, aniž by kdy znala celý děj.