Mému mladšímu bratrovi Maxovi bylo šest. Stál vedle mě u hrobu, svíral mou ruku a díval se na rakev, jako by čekal, že se každou chvíli otevře. Nerozuměl. Každý den se ptal na stejnou otázku:
„Kdy se máma vrátí domů?“

Nikdy jsem mu nedokázal odpovědět přímo. Jen jsem ho objal a slíbil mu jednu věc. Že ho nikdo nikdy neuhodí. Že ho nenechám samotného. Že budu jeho domovem, dokud budu dýchat.

O týden později zazvonil zvonek.

Ve dveřích stála teta Diana a strýc Gary. Lidi, které jsme vídali jednou za několik let, obvykle o Vánocích, když bylo potřeba udělat rodinnou fotografii. Diana měla na sobě smuteční černou, ale v očích neměla smutek. Měla tam výpočet.

„Ryane,“ řekla a položila mi ruku na rameno, „jsi ještě dítě. Max potřebuje stabilitu. Opravdový domov.“

Zírala mi do očí, jako by mi právě nabízela laskavost. Jako by mi nebrala to jediné, co mi po rodičích zbylo.

Nikdy se o nás nezajímali. Nevolali. Neposlali pohlednici. A najednou chtěli péči?

Odmítl jsem je.

Ten večer jsem seděl u kuchyňského stolu, Max spal na gauči s mým starým mikinou přitisknutou k obličeji, a já jsem si uvědomil, že nemám na výběr. Odešel jsem z vysoké školy. Našel jsem si dvě práce. Ranní směny ve skladu, noční v rychlém občerstvení. Podal jsem žádost o svěření Maxe do péče.

Bylo to peklo. Papíry. Výslechy. Sociální pracovnice, které se dívaly na můj věk dřív než na realitu.

A pak Diana.

Najednou tvrdila, že na Maxe křičím. Že ho nechávám samotného. Že nezvládám zodpovědnost. Sociální služby začaly chodit častěji. Všude hledaly chybu. Stačilo, aby byl dům trochu neuklizený po noční směně, a psaly si poznámky.

Jednoho večera jsem Maxe vyzvedával po víkendu u Diany. Byl tichý. Neobvykle tichý. Když jsme seděli v autě, zašeptal tak potichu, že jsem ho málem neslyšel:
„Teta říkala, že když jí nebudu říkat mami, nedostanu dezert.“

Zastavil jsem auto.

Díval jsem se na něj a v hrudi mi něco prasklo. Ne křikem. Tím tichým, nebezpečným vztekem.

Ten samý večer jsem šel pro vodu a zaslechl Dianu v kuchyni. Byla na telefonu, smála se.
„Jakmile dostaneme péči,“ říkala, „stát uvolní svěřenecký fond.“

Gary se zasmál.
„A pak můžeme Maxe klidně vyhodit. Stejně je to jen překážka.“

Diana se zasmála ještě hlasitěji.
„Chci nové auto. A možná tu dovolenou na Havaji.“

Stál jsem za dveřmi a nahrával. Ruce se mi třásly, ale nezastavil jsem se.

Poslední slyšení probíhalo v malé soudní síni. Diana přišla s perlovým náhrdelníkem, dokonale učesaná. Přinesla soudci domácí sušenky, jako by to byla školní besídka. Usmívala se. Byla si jistá vítězstvím.

Soudce se obrátil ke mně. „Pane,“ řekl, „máte něco na svou obhajobu?“

Vstal jsem. Podíval jsem se na Maxe. Seděl v zadní řadě a držel plyšového psa, kterého mu kdysi koupila máma. Přikývl jsem.

„Ano,“ řekl jsem. „Mám.“

Pustil jsem nahrávku.

Místností se rozlehl Dianin smích. Slova o fondu. O vyhození dítěte. O Havaji. Garyho hlas. Všechno.

Úsměv Dianě zmizel z obličeje. Sušenky zůstaly nedotčené.

Soudce byl ticho dlouhou chvíli. Pak sundal brýle. „Svěření do péče se zamítá,“ řekl chladně. „A případ předávám k dalšímu šetření.“

Diana se rozplakala. Ne z lítosti. Ze vzteku.

O měsíc později byl Max oficiálně svěřen mně. Svěřenecký fond byl zajištěn výhradně pro jeho potřeby. Diana s Garym zmizeli z našeho života stejně rychle, jako se do něj vkradli.

Dnes je Maxovi deset. Pořád se někdy ptá na mámu. Ale už se neptá, kdy se vrátí domů. Ví, že domov není dům. Je to člověk, který tě neopustí.

A já? Já jsem možná přišel o dětství. Ale zachránil jsem jeho. A to je jediná výhra, která kdy měla smysl.