Měla na sobě obnošený kabát, který už dávno ztratil barvu i tvar, a v rukou svírala starou plátěnou tašku. Každý krok byl bolestivý, jako by jí tělo připomínalo každý rok, který prožila. Její dech byl krátký, nepravidelný, a srdce se ozývalo tupým tlakem v hrudi.

Marií bylo sedmdesát let. A toho dne se rozhodla udělat něco, co ji bolelo víc než nemoc sama – požádat svého jediného syna o pomoc.

V tašce měla pečlivě složené lékařské zprávy, razítky orazítkované diagnózy a malou hrst mincí. Počítala je už několikrát. Nestačilo by to ani na polovinu léků, které jí lékaři předepsali, natož na zákrok, o kterém mluvili s opatrnou vážností. Řekli jí, že čas není na její straně. Že bez léčby se stav zhorší. Maria jen tiše přikývla. Byla zvyklá mlčet.

Když došla k vysoké železné bráně, na okamžik se zastavila. Dům za ní byl velký, moderní, obklopený zahradou, o jaké si nikdy netroufla snít. Tady bydlel Alex. Její syn. Ten samý chlapec, kterému kdysi rozdělovala poslední krajíc chleba na dvě poloviny a sama předstírala, že už jedla. Ten, kvůli kterému pracovala ve dne v noci, aby mohl studovat, aby nemusel žít tak chudě, jako ona.

Stiskla zvonek.

Dveře otevřela žena v elegantních šatech, s dokonale upravenými vlasy a pohledem, který byl chladnější než kov brány. Sofie, Alexova manželka. Změřila Marii od hlavy k patě, jako by před ní nestála matka jejího muže, ale nepohodlný problém.

„Ach… to jsi ty,“ pronesla bez překvapení. „Proč jsi přišla?“

Maria sklopila oči a tichým hlasem začala vysvětlovat. O lékařích. O lécích. O tom, že se bojí noci, protože srdce bolí nejvíc právě tehdy. Než stihla domluvit, Sofie se odvrátila a zavolala Alexe.

Vyšel s telefonem u ucha, dokončoval nějaký pracovní hovor. Když zavěsil, povzdechl si, jako by ho čekalo nepříjemné zdržení. Vyslechl matku, ale jeho tvář zůstala klidná, téměř prázdná.

„Mami, chápu tě,“ řekl po chvíli. „Ale teď jsou opravdu těžké časy. Víš, jak to je. Hypotéka, práce…“

Maria přikývla. Nechtěla ho zatěžovat. Jen doufala.

Alex se rozhlédl, pak vešel dovnitř a po chvíli se vrátil s obyčejným plastovým sáčkem. Podal jí ho, aniž by se jí podíval do očí.

„Tady máš aspoň něco k jídlu,“ řekl. „Pomůžu ti později. A teď bys měla jít domů, začíná pršet.“

Železná vrata se za ní zavřela s dutým, chladným zvukem.

Déšť se spustil náhle a prudce. Maria stála na cestě, promočená, a tiskla si sáček k hrudi. Slzy se mísily s deštěm, ale na rtech se jí objevil slabý úsměv.

„Asi to má těžké,“ zašeptala sama sobě. „Hlavní je, že mě nenechal úplně bez pomoci.“

Pomalu se vydala domů. Když konečně dorazila do svého malého bytu, byla vyčerpaná. Posadila se ke stolu, položila sáček s nudlemi před sebe a chystala se ho odložit. Pak si všimla, že je nezvykle těžký.

Rozvázala uzel.

Zatajila dech.

Uvnitř, mezi balíčky nudlí, byly pečlivě složené bankovky. Hodně bankovek. Přesně tolik, kolik potřebovala na léky i zákrok. A mezi nimi malý lístek, psaný Alexovým rukopisem:

„Promiň, mami. Nechtěl jsem, aby to Sofie viděla. Vezmi si to. Prosím, uzdrav se.“

Maria se posadila zpět na židli. Ruce se jí třásly. Slzy jí stékaly po tváři, ale tentokrát to nebyly slzy bolesti. Byly to slzy úlevy, vděčnosti a lásky.

Ten večer si poprvé po dlouhé době vzala léky bez strachu, že zítra nebude mít na další dávku. A pochopila jednu věc: někdy láska nemluví nahlas. Někdy se skrývá tam, kde bychom ji nečekali – třeba v obyčejném sáčku nudlí.