Přijde jako náraz, jako by se nebe zlomilo a rozhodlo se vyprázdnit všechno najednou. Kapky bubnovaly do listí, stékaly po kmenech stromů a během několika minut proměnily stezky v proudy bahna. Vlhkost byla tak hustá, že se zdála být hmatatelná.

Kapitán Miguel Álvarez byl v té oblasti už třetí týden. Speciální operace, o které se nemluvilo nahlas, ani mezi nimi. Jednotka měla za úkol zmapovat pohyb ozbrojené skupiny, která využívala džungli jako úkryt. Nebyl to první ani poslední podobný úkol. Miguel byl zkušený voják. Viděl smrt. Viděl strach. Viděl lidi, kteří se lámali, i takové, kteří přežili nemožné.

Ale džungle měla vlastní pravidla. A vlastní způsoby, jak člověku připomenout, že tady není pánem.

Ten den se jednotka přesouvala podél řeky. Nebyla široká, ale byla zrádná. Déšť z předchozích dnů ji proměnil v rozbouřený proud, který rval kameny ze dna a unášel kmeny stromů, jako by byly z papíru. Miguel šel poslední. Kontroloval stopu, poslouchal zvuky kolem sebe, snažil se číst terén.

A pak to uslyšel.

Nebyl to výstřel. Nebyl to křik člověka. Byl to zvuk, který do toho prostředí nepatřil. Hluboké, chraplavé funění, přerušované prudkým šploucháním vody.

Miguel se zastavil.

Zvedl ruku, aby dal znamení ostatním, a pomalu se přesunul blíž k okraji srázu nad řekou. Voda dole byla kalná, hnědá, plná pěny. Proud byl tak silný, že i pohled na něj vyvolával respekt. A strach.

Pak ho uviděl.

Nejdřív si skutečně myslel, že je to kus dřeva. Něco, co řeka utrhla a teď to bezmocně vláčí. Ale pohyb byl nepravidelný. Příliš živý. A pak se mezi vlnami objevila hlava. Široká. Silná. S charakteristickými skvrnami.

Jaguár.

Jedno z nejnebezpečnějších zvířat této oblasti. Dokonalý predátor. Tichý zabiják. Zvíře, kterému se i ozbrojení muži vyhýbali, pokud to bylo možné.

A tenhle se topil.

Zvíře se zmítalo v proudu, snažilo se držet hlavu nad vodou. Silné tlapy mávaly, drápy se marně snažily zachytit o cokoliv pevného. Každých pár vteřin jaguára proud stáhl pod hladinu, aby se pak znovu vynořil, lapal po dechu a vydal zvuk, který Miguelovi projel páteří jako led.

Něco bylo špatně. Jaguáři jsou výborní plavci. Řeky pro ně nejsou překážkou. Ale tenhle bojoval o život.

Miguel rychle pochopil proč. Pod hladinou se cosi lesklo. Kus starého kovu. Zbytky konstrukce, možná lan nebo výztuhy ze zříceného mostu. Jaguár byl zachycený. Jedna zadní tlapa se mu zamotala do kovové smyčky nebo drátu. Každý pohyb ho táhl zpět.

Jednotka se shromáždila za ním. Nikdo nemluvil. Všichni viděli totéž.

„Pane,“ ozval se jeden z vojáků tiše. „To není náš problém.“

Miguel věděl, že má pravdu. Měli rozkazy. Měli úkol. A měli také zdravý rozum. Sestoupit do rozbouřené řeky k uvězněnému jaguárovi bylo šílenství.

A přesto se nemohl pohnout.

Díval se na zvíře, které bojovalo se stejným zoufalstvím, jaké viděl u lidí v posledních vteřinách života. Nebyl to nepřítel. Nebyl to cíl. Byla to živá bytost lapená v pasti, kterou vytvořil člověk.

Miguel odložil pušku.

„Zajistěte perimetr,“ řekl klidně. „Jdu dolů.“

Někdo zaklel. Někdo protestoval. Ale nikdo ho nezastavil.

Svlékl těžkou vestu, sundal batoh, nechal na sobě jen to nejnutnější. Pak se chytil kořenů a pomalu se spustil dolů. Jakmile vstoupil do vody, proud ho udeřil s brutální silou. Ledová voda mu vyrazila dech. Kameny pod nohama byly kluzké, nestabilní.

Každý krok byl boj.

Jaguár ho uviděl okamžitě.

Zvíře zareagovalo instinktem. Otočilo hlavu, rozevřelo tlamu a zavrčelo. Zvuk byl hluboký, vibrující, plný strachu i agrese. Miguel cítil, jak se mu sevřel žaludek. Věděl, že jaguár nechápe pomoc. Viděl jen hrozbu.

Proud je oba táhl. Miguel se snažil dostat z boku, mimo dosah tesáků. V jednu chvíli se jaguár prudce ohnal tlapou. Dráp minul Miguelovu hlavu o centimetry. Voda se zavřela nad nimi, Miguel se musel potopit, aby se vyhnul dalšímu výpadu.

Pod hladinou bylo šero. Viděl kovový zádrhel. Drát, zrezivělý, ale pevný. Zachycený kolem jaguárovy nohy. Každý jeho pohyb ho utahoval víc.

Miguel vytáhl nůž.

Ruce se mu třásly, nejen zimou. Musel pracovat rychle, ale přesně. Jedna chyba a mohl přijít o ruku. Nebo o život.

Jaguár se zmítal, bolest a panika ho činily nevyzpytatelným. Miguel cítil, jak mu dochází síly. Proud ho narážel do kamenů, voda mu tekla do očí, do úst. Každý nádech pálil.

Nakonec se drát povolil.

V ten okamžik se jaguár vymrštil s neuvěřitelnou silou. Miguel byl proudem odhozen stranou, narazil do břehu a sotva se udržel na nohou. Vytáhl se na mělčinu a svalil se na kolena, lapaje po dechu.

Čekal útok.

Čekal bolest.

Jaguár stál pár metrů od něj. Mokrý, zablácený, s rozšířenými zorničkami. Těžce dýchal. Voda mu stékala ze srsti, svaly se mu chvěly vyčerpáním.

Dívali se na sebe.

Vteřiny plynuly pomalu.

Pak jaguár udělal něco, co Miguel nikdy nezapomněl.

Sklonil hlavu.