Jeho matka Alena byla zvyklá mít věci pod kontrolou. Celý život rozhodovala za ostatní a očekávala, že budou její názory respektovat bez otázek. Od chvíle, kdy se k nim nastěhovala „dočasně“, jak sama říkala, začala zasahovat do každého detailu jejich života. Jak se vaří. Jak se uklízí. Jak se má těhotná žena chovat.

Podle ní byla Martina příliš citlivá. Příliš slabá. A těhotenství prý používala jako výmluvu, aby se vyhnula povinnostem. Marek to slyšel už několikrát. Snažil se situaci uklidňovat, vymlouval chování své matky na věk a únavu. Dnes by za to dal cokoliv, aby se vrátil o pár dní zpět a jednal jinak.

To odpoledne byl dům plný ticha, které předchází bouři. Martina se snažila držet stranou, ale Alena si našla záminku ke konfliktu i tak. Stačilo, že nebyl připravený oběd včas. Stačilo, že Martina seděla na gauči s rukou na břiše.

Slova se změnila v hádku. Hádka v křik. Křik v otevřené pohrdání.

„Za mých časů ženy pracovaly až do porodu,“ křičela Alena. „Ty jen sedíš a lituješ se.“

Martina se snažila vysvětlit, že jí není dobře. Že lékař doporučil klid. Že cítí závratě. Ale každá věta byla použita proti ní. Napětí dosáhlo bodu, odkud už nebylo návratu.

Alena popadla kbelík s vodou, který stál u dveří koupelny, a bez zaváhání ho vylila na Martinu. Studená voda jí zalila šaty, vlasy i obličej. Martina vykřikla, instinktivně si chránila břicho a opřela se o stěnu. Šok, bolest a strach se mísily v jediném okamžiku.

Právě tehdy se otevřely vchodové dveře.

Marek zůstal stát na prahu. Před sebou viděl svou matku s prázdným kbelíkem v ruce a svou ženu promočenou, bledou a třesoucí se. Na vteřinu se čas zastavil. V hlavě se mu rozběhly stovky myšlenek, ale tělo zareagovalo dřív než rozum.

Rychle přešel k Martině, sundal si bundu a přehodil ji přes její ramena. Pevně ji objal a tiše řekl: „Je to v pořádku. Jsem tady.“

Pak se otočil k matce.

Jeho hlas byl klidný. A právě to bylo nejděsivější.

„Mami,“ řekl pomalu, „právě jsi překročila hranici.“

Alena otevřela ústa, připravená se bránit, ale Marek ji zastavil gestem.

„Tento dům už není tvůj. Od této chvíle si tady hostem. A po tom, co jsem právě viděl, tu jako host nezůstaneš.“

Vzala to jako špatný vtip. Smála se. Říkala, že to přehání. Že to myslela dobře. Že chtěla Martinu naučit zodpovědnosti.

Marek však sáhl po telefonu a zavolal taxi. Bez křiku. Bez hádky.

„Buď odejdeš sama,“ řekl, „nebo zavolám policii a lékaře. A vysvětlíš jim, proč jsi polila těhotnou ženu studenou vodou.“

Poprvé v životě Alena zmlkla.

O několik minut později stála u dveří s kufrem. Neřekla ani slovo. Když odcházela, Marek za ní nezabouchl. Jen tiše zavřel.

Tu noc seděl s Martinou v nemocnici a držel ji za ruku. Naštěstí bylo dítě v pořádku. Ale něco jiného se nenávratně změnilo.

Marek pochopil, že loajalita k rodičům končí tam, kde začíná ohrožení vlastní rodiny. Že mlčení je někdy formou souhlasu. A že skutečný muž není ten, kdo se snaží všem vyhovět, ale ten, kdo dokáže ochránit slabší – i kdyby to znamenalo postavit se vlastní matce.

Od toho dne už nikdo v jejich domě nepochyboval, na čí straně Marek stojí.