Jan Novotný chodil k řece celý život. Věděl, kdy se ryby drží při dně, kdy se hladina chová zrádně a kdy je lepší se otočit a jít domů. Řeka byla jeho jistota. Po odchodu do předčasného důchodu se stala jeho útočištěm. Každé ráno, bez ohledu na počasí, si sbalil pruty, termosku s kávou a vyrazil na své místo u starého jezu.

Ten den začal jako každý jiný. Mlžný opar se zvedal pomalu, voda byla klidná, téměř podezřele tichá. Jan seděl na břehu a pozoroval hladinu, když si všiml něčeho, co do obrazu řeky vůbec nezapadalo.

Uprostřed proudu se cosi pohnulo.

Nešlo o rybu. Pohyb byl pomalý, nepravidelný, těžkopádný. Jan si sundal brýle, otřel je a znovu se zadíval. Z vody se na okamžik vynořil tmavý, zaoblený tvar.

„To není možné,“ zamumlal si pro sebe.

Vstal a přešel blíž k okraji. Tehdy to uviděl jasně. Želva. Ne malá, jaké občas vídal v dokumentech. Byla nezvykle velká. Krunýř měla nepravidelný, porostlý řasami a na jednom místě viditelně poškozený. Zvíře se snažilo plavat, ale každý pohyb vypadal namáhavě, jako by bojovalo nejen s proudem, ale i samo se sebou.

Janovi se sevřel žaludek.

Želvy do této řeky nepatřily. A už vůbec ne v takovém stavu.

Sledoval ji několik minut. Neutíkala. Nesnažila se zmizet. Spíš jako by ztrácela síly. V jednu chvíli se otočila bokem a Jan si všiml dalšího detailu, který mu vyrazil dech. Kolem jedné ploutve měla utažený kus plastového provazu, hluboko zaříznutý do masa.

Bylo jasné, že zvíře trpí už dlouho.

Bez váhání vytáhl telefon. Volal nejprve místní rybářskou stráž, poté záchrannou stanici pro volně žijící zvířata. Popisoval, co vidí, kde se nachází, a snažil se zůstat klidný. Uvnitř však cítil narůstající paniku. Bál se, že než pomoc dorazí, bude pozdě.

Želva mezitím doplavala blíž ke břehu, jako by sama hledala záchranu. Zůstala stát v mělké vodě, hlavu sotva nad hladinou. Jan si klekl a mluvil na ni tichým hlasem, ačkoliv věděl, že mu nerozumí. Byla to spíš snaha uklidnit sebe.

Když dorazili první záchranáři, situace už byla kritická. Zvíře bylo vyčerpané, dehydratované a zranění na ploutvi bylo infikované. Opatrně ji naložili do speciální přepravky a okamžitě odvezli na kliniku.

Teprve tam vyšlo najevo, o jak neobvyklý případ jde.

Nešlo o běžnou sladkovodní želvu. Podle odborníků šlo o exotický druh, pravděpodobně držený dlouhá léta v soukromém chovu. Někdo se jí zbavil, když přerostla akvárium nebo se stala „nepohodlnou“. Vypustil ji do řeky bez ohledu na to, že v místních podmínkách neměla šanci dlouhodobě přežít.

Provaz, který ji svíral, byl zbytek improvizovaného úvazu. Pravděpodobně sloužil k jejímu zajištění v nádrži.

Jan byl pozván, aby se přijel na želvu podívat o několik dní později. Stála už stabilně, ploutev byla ošetřená a poprvé po dlouhé době přijala potravu. Když ji uviděl, cítil zvláštní směs úlevy a smutku.

„Kdybych přišel o hodinu později, nemusela to zvládnout,“ řekl mu veterinář.

Jan si tehdy uvědomil, jak tenká je hranice mezi lhostejností a záchranou. Kolik lidí by si zvláštního tvaru ve vodě ani nevšimlo. Kolik by se otočilo zády s tím, že „to není jejich problém“.

Ten den odešel od řeky bez jediného úlovku. Přesto říká, že to byl nejdůležitější den jeho rybářského života.

Protože někdy to, co zahlédneme pod hladinou, není jen zvláštní tvor. Je to tichá prosba o pomoc. A záleží jen na nás, jestli ji uslyšíme.