„Musíte opustit svého manžela,“ řekla tiše.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem ji špatně slyšela. Takové věty lékaři neříkají. Ne během rutinní kontroly. Ne ženě, která čeká vytoužené dítě.

„Prosím?“ vydechla jsem. „Proč?“

Emma se na mě nepodívala. Jen pomalu otočila monitor směrem ke mně a ukázala prstem na oblast, kterou jsem už několik minut sledovala s dojetím.

„Podívejte se pozorně,“ řekla. „Ne na dítě. Na to, co je kolem.“

Zírala jsem na obrazovku a nechápala. Viděla jsem drobnou postavičku, pravidelný tep, vše, co mi dosud dávalo pocit bezpečí. A pak jsem si všimla něčeho dalšího. Něčeho, co tam být nemělo.

Vedle plodu byla struktura, která neodpovídala žádné běžné odchylce. Nebyla to cysta. Nebyl to nádor. Bylo to něco, co doktorka označila jedním slovem, které mi vyrazilo dech.

„Implantát,“ řekla.

Zasmála jsem se. Nervózně. „To není možné.“

„Je,“ odpověděla klidně. „A není lékařský.“

Vysvětlila mi to pomalu, věcně, jako by mluvila o cizím těle v koleni. Mikroskopické zařízení. Neovlivňovalo vývoj dítěte. Ale sledovalo ho. A mě. Srdeční rytmus, hormonální změny, stresové reakce.

„Někdo o vás sbírá data,“ řekla. „A ví přesně, kdy, kde a v jakém stavu jste.“

Vzpomněla jsem si na manželovy náhlé změny. Na to, že vždycky věděl, kdy jsem unavená. Kdy mám strach. Kdy pláču. Na jeho „náhodné“ návrhy, kdy jet k lékaři, kdy zůstat doma, kdy si vzít volno.

„To není možné bez vašeho souhlasu,“ namítla jsem.

Emma se mi konečně podívala do očí. „Souhlas může dát i někdo jiný. Pokud má přístup.“

Vytáhla složku. Nebyla lékařská. Byla označená logem farmaceutické společnosti, kterou jsem znala jen z reklam.

Uvnitř byly dokumenty. Podpisy. A jméno mého manžela.

Ukázalo se, že pracoval pro výzkumný program. Ne jako hasič, jak mi tvrdil poslední měsíce, ale jako externí spolupracovník. Dodavatel „živých dat“. Ženy, které se dlouho snažily otěhotnět, byly ideálními subjekty. Stres, hormonální léčba, touha. Dokonalé prostředí pro testování.

„Nevěděla jste o tom,“ řekla Emma. „A právě proto jste v nebezpečí.“

„Proč?“ zašeptala jsem.

„Protože když se subjekt začne ptát, projekt se uzavírá,“ odpověděla.

Ten den jsem se domů nevrátila. Zavolala jsem kamarádce. Pak právníkovi. Pak policii. Manžel zmizel ještě dřív, než ho stihli vyslechnout.

Implantát byl později odstraněn. Dítě bylo v pořádku.

Ale některé věci ze mě už nikdy nezmizely.

Pocit, že mě někdo sledoval zevnitř.
Vědomí, že člověk, se kterým jsem spala pět let v jedné posteli, mě prodal jako vzorek.
A ticho v ordinaci, když mi lékařka poprvé řekla větu, která mi zachránila život.

„Musíte opustit svého manžela.“

A tentokrát jsem věděla proč.