Damian Cross stál nehybně. Jeho obličej zůstal klidný, až nepřirozeně klidný. Neudělal krok k ní. Neoslovil ji jménem. Jeho první reakce nebyla strach ani lítost, ale výpočet. Pohled mu sklouzl ke stropu, kde nenápadně svítily bezpečnostní kamery.
„Smaž to,“ pronesl tiše ke své asistentce. „Okamžitě.“
Cassandra, stále ještě rozrušená po výbuchu agrese, stála vedle něj. Z její tváře zmizela arogance, ale ne strach. Spíš nervozita. Rozhlížela se kolem, jako by si teprve teď uvědomila, že nejsou sami. VIP salónek byl plný lidí, kteří byli zvyklí vidět moc, peníze a chladné dohody, ale ne násilí na těhotné ženě.
„Zavolejte lékaře,“ ozval se náhle hlas od dveří.
Damian se prudce otočil.
Stál tam muž v tmavém kabátu, bez ochranky, bez okázalosti. Měl šedivé vlasy, rovná záda a pohled, který si nebral dovolenou. Ředitel letištní správy. Muž, který měl pod sebou nejen personál, ale i bezpečnostní protokoly, o nichž Damian věřil, že je má dávno pod kontrolou.
„Záznamy už se stahují,“ pokračoval klidně. „Automaticky. Do centrálního systému. A zároveň do externího archivu.“
Damianovi poprvé cukl sval v čelisti.
„Tohle je interní prostor,“ řekl chladně. „Moji lidé—“
„Vaši lidé nemají pravomoc mazat důkazy o napadení,“ přerušil ho muž. „Zvlášť ne, když je ohrožen život nenarozeného dítěte.“
V tu chvíli se Amelia slabě pohnula. Z hrdla se jí vydral tichý sten. Jeden z hostů, starší žena, se k ní sklonila a sundala si šátek, aby jí podložila hlavu.
„Zavolejte sanitku,“ zopakovala naléhavě. „Teď.“
Cassandra zbledla. Udělala krok zpět. Její ruka se lehce třásla.
„Já… ona mě provokovala,“ vyhrkla. „Přišla sem schválně.“
Nikdo na ni nereagoval.
Siréna byla slyšet dřív, než kdokoli čekal. Ne proto, že by sanitka byla blízko, ale proto, že někdo už volal. Ne Damian. Ne jeho lidé. Jeden z pilotů, který čekal v salónku, viděl celý incident a rozhodl se, že tentokrát nebude mlčet.
Záchranáři vtrhli dovnitř s nosítky. Profesionální, rychlí, bez emocí. Jeden z nich položil Amelii otázku, druhý kontroloval tep.
„Jsem těhotná,“ zašeptala Amelia. „Prosím… dítě.“
„Víme,“ odpověděl klidně. „Teď se soustřeďte na dýchání.“
Damian udělal krok vpřed.
„Jedu s ní,“ řekl.
Lékař se na něj podíval chladně. „Ne. Policie už je na cestě.“
Ta slova dopadla tvrdě.
O dvě minuty později se dveře znovu otevřely. Tentokrát se ozvaly těžké kroky a krátké, úsečné povely. Uniformy. Odznaky. Kamery. Žádné úsměvy, žádné ústupky.
„Pane Crosse,“ oslovil ho důstojník. „Budete muset zůstat tady.“
„Tohle je nedorozumění,“ začal Damian automaticky. „Moje žena je nestabilní, vyhrotila situaci—“
„Máme video,“ přerušil ho policista. „Z několika úhlů.“
Cassandra se sesula na nejbližší křeslo. V očích měla paniku.
„Já jsem to tak nemyslela,“ šeptala. „On říkal, že je to v pořádku.“
Damian se na ni prudce otočil. Poprvé v jeho pohledu nebyla kontrola, ale vztek. Čistý, ledový.
„Mlč,“ procedil.
„Už je pozdě,“ řekl klidně policista. „Výpovědi běží. Média jsou informována. A nemocnice potvrdila, že paní Wardová je v ohrožení.“
Ticho, které následovalo, bylo jiné než předtím. Nebylo plné pohrdání. Bylo plné následků.
Damian Cross, muž zvyklý řídit trhy a lidi jediným telefonátem, stál uprostřed salónku a poprvé neměl žádnou páku. Jeho jméno, jeho peníze, jeho vliv — všechno se v tu chvíli změnilo v přítěž.
O dvě minuty později litovali.
Ne proto, že by najednou pocítili soucit. Ale proto, že pochopili jednoduchou pravdu: jsou věci, které se nedají umlčet, smazat ani koupit.
A někdy stačí jediný pád na mramorovou podlahu, aby se celý pečlivě vybudovaný svět začal hroutit.