Každé slovo chlapce, každý detail, se mu v hlavě spojoval do obrazu, který se bál i doufal spatřit. Vysoký, kaštanové vlasy, zelené oči, tatáž vzácná, téměř esoterická keltská spirála – triskelion – na stejném místě na předloktí. Náhoda? To věděl, že není. Byl to symbol, který si nechali vytetovat jen on a jeho bratr. Nikdo jiný.

Etienne. Jméno, které pět let nosil v srdci jako otevřenou ránu. Ta poslední hádka byla tak krutá, plná věcí, které nešlo vzít zpět. O peníze, o směřování rodinné firmy, o životní volby. Etienne odešel a od té doby o něm nikdo neslyšel. Neodpovídal na telefony, nepsal. Bylo to, jako by se země otevřela a pohltila ho. Bastien si to vyčítal každý den. A teď tu stál čtyřletý chlapec, možná jeho synovec, který mu říkal, že jeho otec „byl divný“ a že jeho máma hodně plakala.

Bastien se rozhodl jednat. Nebyl to policejní případ, ale věc srdce. Na další den se vrátil ke stejné budově, ale ne v uniformě. V civilu, s taškou plnou dětských knížek a pastelek. Vyčkal, až uvidí paní Sylvii, jak jde s Leem do parku. Přistoupil k nim s klidným úsměvem.

„Dobrý den, paní Sylvio. Promiňte, že vás obtěžuji. Jsem Bastien Moreau. Včera jsem tady potkal Lea. Mám pro něj pár věcí, doufám, že to nevadí.“

Sylvie ho zpočátku pozorovala nedůvěřivě, ale když uviděla nevinný obsah tašky a Bastienův upřímný výraz, trochu povolila. „Můžete si s ním chvilku povídat, ale jsem tu já,“ řekla s náznakem ochranitelského postoje.

Bastien sedl vedle Lea na lavičku. Chlapec byl zpočátku plachý, ale když spatřil pastelky, rozzářil se. Bastien vytáhl papír a nenápadně nakreslil triskelion.

„Tvůj táta měl opravdu stejnou kresbu?“ zeptal se tiše.

Leo přikývl. „Ano. Měl ji tady,“ ukázal si na předloktí. „Říkal, že je to jejich tajemství s jeho bratrem. Že jsou jako dvojčata.“

Srdce se Bastienovi sevřelo. „A kde je teď tvůj táta, Leo?“

Chlapec pokrčil rameny, jeho oči ztemněly. „Odešel. Jednou večer. Maminka říkala, že si musel odpočinout. Ale už se nevrátil.“

„A maminka? Kde je tvá maminka?“

Leo sklopil oči a začal čmárat pastelkou po papíře. „Maminka… už není. Byla nemocná. Paní Sylvie říká, že je teď anděl.“ Řekl to tak klidně, s takovou dětskou, smutnou rezignací, že Bastienovi vyhrkly slzy do očí. Odvrátil se, aby to chlapec neviděl.

Etienne opustil svého vlastního syna? To bylo ještě horší, než si dokázal představit. Ale něco mu nedalo spát. Etienne byl mnoho věcí – tvrdohlavý, horkokrevný, ale nikdy nebyl krutý. A nikdy by dobrovolně neopustil dítě.

Další dny strávil Bastien diskrétním pátráním. Začal u paní Sylvie. Přinesl jí doklady, fotografie sebe a Etienna z mládí, dokonce i rodný list Lea, který s velkým úsilím sehnal přes známé na matrice. Když Sylvie uviděla fotku dvou téměř identických mužů s tatou tetováním, její nedůvěra povolila. Byla to pěstounka, která Lea dostala do péče po smrti matky. O otci věděla jen to, že se jmenoval Etienne, že odešel a že byl údajně psychicky nestabilní.

„Měl těžkou depresi,“ řekla tiše. „Jeho žena, Lea matka, to říkala. Po nějaké hádce s rodinou se uzavřel do sebe. Pak přišla jeho diagnóza… rakovina mozku. V pokročilém stádiu.“

Bastienovi spadl svět. Rakovina mozku. Nádor, který mění osobnost, způsobuje agresi, deprese, změny chování. Ta „divnost“, o které Leo mluvil. Ten odchod, který nebyl odchodem z vlastní vůle, ale útěkem nemocného člověka, který možná ani nevěděl, co dělá. A možná… možná nechtěl, aby ho syn viděl takového.

Pátral dál. Zjistil, že Etienne byl krátce hospitalizován v psychiatrické léčebně, kde mu diagnostikovali změnu osobnosti způsobenou nádorem. Pak zmizel z evidence. Bastien začal obvolávat nemocnice, hospicy, azylové domy. Až po týdnech narazil na stopu v malém hospici na okraji města.

S tlukoucím srdcem tam jel. Když ho sestra zavedla do pokoje, málem se zhroutil. Na posteli ležel vyhublý muž s bledou, unavenou tváří, ale s neklamnými rysy jeho bratra. Na jeho předloktí, vyčnívajícím z nemocničního rukávu, byl slabý, ale stále viditelný obrys triskelionu.

„Etienne,“ zašeptal Bastien.

Muž na posteli pomalu otevřel oči. Byly kalné, plné bolesti, ale v hloubce se v nich mihla jiskra poznání. Rty se mu rozechvěly.

„Bast…?“ vydechl.

Bastien se chopil jeho ruky. Byla kost a kůže. V tu chvíli veškerá zášť, všechna zranění z minulosti zmizela. Zůstala jen obrovská, dusivá lítost.

„Proč jsi mi neřekl? Proč jsi odešel?“ zeptal se Bastien, ale věděl odpověď. Hrdost. Strach. A nemoc, která mu brala rozum.

„Ne… nechtěl jsem… abys mě viděl… takhle,“ sípal Etienne. „A Leo… můj chlapec… nesmí… vidět… tohle.“

„Leo je v pořádku,“ ujistil ho Bastien se slzami v hlase. „Je zdravý, krásný, chytrý. A má tatovku po svém tátovi.“