„Tak co,“ řekl klidně, „rozmyslela ses?“

Starší pacientka se pohnula na posteli. Sanitářka pod ní slyšela, jak se zrychlil její dech. Následovalo dlouhé ticho, přerušované jen tikáním starých hodin na zdi.

„Já… já už jsem to podepsala,“ zašeptala pacientka. „Prosím… už mě nech…“

Muž se zasmál. Nebyl to hlasitý smích, spíš krátké, suché vydechnutí.

„Podepsala jsi jen to, co jsem ti dovolil,“ odpověděl. „Ale dneska chci slyšet, že si to pamatuješ. Že víš, komu ten dům patří. A komu patříš ty.“

Sanitářce ztuhla krev v žilách. Sevřela ruce, aby se neprozradila. Pod postelí byl těžký vzduch a pach starého kovu, ale strach byl silnější než nevolnost.

„Prosím… neubližuj mi…“ ozval se slabý hlas pacientky.

Pak přišel zvuk, který sanitářka slyšela už dřív. Tupý náraz. Ne silný, ale přesně mířený. Jako když někdo ví, kam udeřit, aby nezanechal viditelné stopy.

Pacientka vzlykla. Krátce. Dusivě.

„Řekl jsem ti, že křičet nemá smysl,“ pronesl muž chladně. „Nikdo ti nepomůže. Doktoři? Sestry? Všichni si myslí, že jsi stará, zmatená ženská. A já jsem tvůj jediný příbuzný.“

Sanitářka cítila, jak se jí třesou kolena. Uvědomila si, že tohle není jednorázová věc. Ten muž sem nechodil náhodou. Chodil si pro něco – pro strach, pro kontrolu, pro ticho.

„Pamatuješ si, co jsem ti říkal?“ pokračoval. „Když otevřeš pusu, skončíš v domově. Sama. Bez peněz. Bez léků.“

Následovalo šustění papírů. Pod postelí se objevily jeho boty, posunul se blíž. Sanitářka zahlédla, jak se okraj matrace lehce prohnul, když se nad pacientkou naklonil.

„Zítra přijde notář,“ řekl muž. „A ty se budeš usmívat. Jako hodná babička. Rozumíme si?“

Pacientka jen slabě přikývla. Sanitářka to poznala podle zvuku pohybu, podle tichého povzdechu, který zněl spíš jako rezignace než souhlas.

Muž se narovnal. Kroky se vzdálily od postele. Chvíli stál u dveří.

„A nezapomeň,“ dodal klidně. „Nikdo ti nevěří.“

Dveře se zavřely.

Sanitářka zůstala pod postelí ještě několik minut. Nedokázala se pohnout. Slyšela jen vlastní srdce a tiché, přerývané dýchání pacientky nad sebou.

Když konečně vylezla, ruce se jí třásly tak, že se musela opřít o postel. Starší žena ležela strnule, oči otevřené, upřené ke stropu.

„Neřekneš nic,“ zašeptala pacientka dřív, než stačila sanitářka promluvit. „On… on to zjistí.“

Sanitářka si k ní sedla. Poprvé porušila všechna nepsaná pravidla oddělení. Vzala pacientku za ruku. Byla ledová.

„Už nejste sama,“ řekla tiše. „Slyšela jsem všechno.“

Slzy se staré ženě rozkutálely po spáncích. Mlčky.

Ještě tu noc sanitářka napsala hlášení. Ne jedno. Tři. Pro vedení, pro sociální odbor a anonymně pro policii. Přiložila přesný popis, časy, chování muže, modřiny. Popsala i to, co slyšela.

Ráno bylo oddělení číslo 7 plné cizích lidí. Policisté. Právník. Sociální pracovnice. Muž přišel jako obvykle večer. Sebevědomý, klidný.

Tentokrát už ale neodešel sám.

Když ho odváděli chodbou, potkaly se mu oči se sanitářkou. Poznal ji. V jeho pohledu nebyl strach. Jen překvapení a vztek.

Starší pacientku ještě ten den přemístili. Do jiného oddělení. Pod jiným jménem. Pod ochranou.

O několik týdnů později se sanitářka dozvěděla, že muž byl roky obviněn z vydírání a týrání vlastní příbuzné. Nemocnice byla jen další místo, kde mohl pokračovat. Proto chodil v noci. Proto křik.

Oddělení číslo 7 je dnes tiché.

Ale sanitářka už nikdy nezapomene na zvuk tlumeného pláče. A na to, že někdy stačí jeden člověk, který se rozhodne dívat – i když všichni ostatní odvrátí oči.