Během čtrnácti dnů opustilo vilu Delcourt, rozkládající se na svazích nad mořem u Mentonu, celkem třicet sedm chův. Některé odešly potichu, s pohledem sklopeným k zemi, jiné křičely, že žádný plat na světě nemůže vyvážit to, co se za těmi zdmi odehrává. Poslední z nich vyběhla branou s roztrženou halenkou, vlasy obarvenými modrou temperou a očima rozšířenýma hrůzou.

„Ten dům je prokletý!“ křičela na ochranku. „Váš šéf nepotřebuje chůvu. Potřebuje exorcistu.“

Julien Delcourt stál v prosklené kanceláři v nejvyšším patře a mlčky sledoval, jak taxi mizí v zatáčce mezi borovicemi. Bylo mu třicet osm let, vlastnil developerské impérium, které sahalo od Monaka po Lyon, a přesto se cítil poražený. Jeho pohled sklouzl k fotografii na stole. Sophie. Jeho žena. Usmívala se, obklopená šesti dcerami, jako by svět byl stále v pořádku.

Nebyl.

Od její smrti uplynul rok. Rok, během něhož se dům změnil v bojiště. Děti nebyly zlé. Byly zlomené. A zlomené děti umí být nebezpečné.

Telefon na stole zavibroval.

„Pane Delcourt,“ ozval se unavený hlas asistentky, „všechny agentury nás odmítly. Uvádějí nestabilní a potenciálně nebezpečné pracovní prostředí.“

Julien zavřel oči.

„Takže už žádná chůva.“

„Ne. Ale jedna hospodyně by byla ochotná přijít. Pouze na úklid.“

Pohlédl z okna na zpustošenou zahradu, rozbité houpačky a vytrhaný trávník.

„Najměte ji,“ řekl tiše. „Na všem ostatním nezáleží.“

Na opačném konci města, v dělnické čtvrti Roquebrune, si sedmadvacetiletá Nora Bensalemová stáhla vlasy do pevného uzlu a zavřela učebnici dětské psychologie. Přes den uklízela domy. Večer studovala. Dluhy ji tlačily ke zdi.

„Velká vila. Okamžitý nástup. Dvojnásobná mzda,“ stálo ve zprávě.

Podívala se na nezaplacený účet na stole.

„Pošlete adresu,“ odpověděla.

Netušila, že dosud nikdo nevydržel déle než jeden den.

Vila byla tichá. Nepřirozeně. Stěny byly poškrábané, nádobí se vršilo v dřezu a ve vzduchu viselo napětí. Ochranka jí otevřela dveře se soucitným pohledem.

„Hodně štěstí,“ zamumlal jeden z mužů.

Julien vypadal starší, než kolik mu bylo. Unavený. Zlomený.

„Budu jen uklízet,“ řekla Nora klidně. „Nehlídám děti.“

„Samozřejmě,“ odpověděl vyhýbavě.

V tu chvíli se z horního patra ozvala rána a potlačený smích. Na schodech se objevilo šest dívek. Nejstarší, sotva dvanáctiletá, vystoupila vpřed.

„Třicet sedm,“ řekla chladně. „Ty budeš další.“

Nora si je pozorně prohlédla. V jejich očích neviděla krutost. Viděla strach.

„Začnu kuchyní,“ řekla prostě.

Tam našla fotografie Sophie. Nejprve zdravé a šťastné. Pak bledé, nemocniční. Na lednici visel seznam oblíbených jídel každé dcery, pečlivě psaný rukou matky. V tu chvíli Nora pochopila. Nebyl to vzdor. Byla to bolest, která neměla kam odejít.

Nezvýšila hlas. Netrestala. První den jen uklízela a vařila přesně podle seznamu. Druhý den opravila rozbitou polici a mlčky poslouchala. Třetí den nechala na stole staré fotoalbum.

Čtvrtý den se nejmladší dívka rozplakala v jejím náručí.

Po týdnu se dům změnil. Ne proto, že by děti byly klidné. Ale proto, že už nebyly samy.

Julien si toho všiml až pozdě. Jednoho večera se vrátil domů a slyšel smích. Skutečný smích. Stál ve dveřích a nevěřil vlastním uším.

„Co jste jim udělala?“ zeptal se tiše.

Nora se na něj podívala.

„Nic,“ odpověděla. „Jen jsem je nepovažovala za problém.“

Ten večer Julien poprvé po roce plakal. Ne kvůli sobě. Ale proto, že jeho dcery znovu našly cestu zpět k životu.

A hospodyně, která měla vydržet jeden den, zůstala navždy.